Love story 6/8

31. října 2014 v 16:37 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
6.díl
Kamisawa Ayame:
Ráno se probudím a Yuki nikde. Sakra, měl bych se alespoň teď osprchovat, ale nejdřív se musím jít nasnídat, protože mám strašný hlad.
Jak sedju schody, už vidím na zemi Yukiho. Přiběhnu k němu a zjistím, že jesnom spí.
"Pako, po ztrátě krkve máš odpočívat." usměju se a odnesu ho do postele. Vezmu mobil a vytočím číslo Yukiho mamky.
"Dobré ráno, tady Ayame, nevzbudil jsem vás?"
"Dobré Ayame, ne, já už jsem vzhůru. Děje se něco?" zeptala se a já slyšel i její úsměv.
"Víte... Yukimu není dobře, tak jsem vás chtěl poprosit, jestli můžeme zůstat doma." věřil jsem, že řekne ne, nikdy jsem nezůstával doma, ani když jsem byl nemocný.
"Už jsem vás omluvila ve škole, nedělej si starosti. Jak je mu?" překvapila mě.
"Líp než včera. Moc vám děkuju, nashledanou." usmál jsem se.
"Měj se hezky, ahoj." položil jsem telefon. Oddechl jsem si, když v ten moment na mě vyskočil Yuki, objal mě kolem krku a já ho musel chytit pod zadkem.
"Dobré ráno!" řekne s úsměvem a přiloží tvář na tu moji.
"Už je ti líp, že?"
Radostně přikývne. Jsem rád. Sundám ho ze svých zad a jdeme se nasnídat.

"Ayameee, tady je nudaaaa." stěžuje si Yuki, zatímco já dělám úkol do slohu, který měl být mimochodem už na dneska.
"Tak si jdi hrát." odbyju ho. Yuki zkříží ruce na hrudi a nafoukne tváře. Proboha, je tak roztomilý! "Tak jdi třeba vynýst odpadky." řeknu a raději se zahledím do sešitu. Yuki se tedy zvedne, vezme odpadkový koš a jde s ním ven. Nedá mi to a musím se na něj podívat z okna. Vidím Yikiho, jak poslouchá moji matku, která jde do práce. Sakra, neposlouchej ji! Zase o mě jenom lže! Vylítnu z pokoje, obuju se a spěchám za Yukim, než mu moje matka řekne další blábol.
Když vyjdu ven, ona je už v trapu a Yuki vypadá šokovaně. Co mu řekla?


Hachiro Yuki:
Jsem naprosto šokován. Ayame přece nemohl...
"Yuki !" uslyšel jsem a tak jsem se otočil, stál tam Ayame.
"Ayame..." řeknu docela smutně.
"Yuki, co ti řekla?" zeptá se mě naštvaně Ayame, až se ho začínám bát.
"Nic důležtého." oseknu naštvaně.
"Yuki, prosím řekni mi to." zeptá se mě znovu, ale už o něco klidněji.
"Ne!" křiknu po něm.
"Yuki, prosím!!" zakřičí na mě a začíná se ke mně přibližovat.
"Nepřibližuj se ke mně!" křiknu a udělám několik kroků dozadu.
"Yuki, prosím, ať už ti řekla cokoliv, tak to není pravda." řekne a znova se snaží ke mně přiblížit, ale já jeho slovům nevěřím.
"Říkám ať se ke mně nepřibližuješ!" křiknu až hystericky, určitě nás musí slyšet celá ulice. Ayame mě však neposlouchá a rozběhne se ke mně a sevře mně v náruči.
"Yuki." řekne, ale já nechci, aby se mě jakkoli dotýkal, potom co mi řekla jeho máma.
"Pusť mě!" začnu křičet a bouchat pěstmi do Ayameho, ale nemám tolik síly a tak to nemá zrovna velký efekt.
"Yuki, prosím, uklidni se, už to přeháníš."
"Nech mě na pokoji, Ayame!" křiknu a začnu ještě více kopat.
"Yuki přes-" nestihne to doříct, protože mu dám facku, asi jsem to přehnal, ale prostě nechci, aby se mě ještě dotýkal. Všichni co šli okolo naší ulice se na nás zmateně dívali.
"Promiň Yuki, ale tohle jsi přehnal." uslyším, když ucítím na svém zápěstí Ayameho silný stisk. Otočí se a táhne mě domů, když se za námi zavřou dveře, rychle se vymaním z Ayameho sevření a utíkám zase do pokoje pro hosty. Hned, jak tam vběhnu, tak za sebou zavřu dveře a otočím klíčkem v zámku. Svalím se na postel, která je uprostřed místnosti. Na podlaze jsou ještě stopy zaschlé krve, vzpomínám si, jak jsem si tehdy tady chtěl vzít vlastní život. Byl jsem rád, že mě Ayame zachránil. Myslel jsem si, že mě miluje, že spolu budeme šťastně chodit, byl jsem naivní, nic z toho se nestane. Zavřu oči a vzpomenu si co mi Ayameho mamka řekla.

"Jsi moc hodný kluk, Yuki, a proto tě raději varuji před Ayamem."
"Proč?" zeptám se ji udiveně.
"Je mi to líto, ale Ayame tě nemiluje Yuki." řekne rozhodně a lítostně. Nevím proč, ale nemyslím si, že mi lže.
"To přece nemůže být pravda?" zeptám se spíš sám sebe než jí.
"Je mi tě líto, ale jenom si s tebou hraje."
"Ne, to přece nemůže být pravda." řeknu smutně, ale začínám, tomu pomalu věřit.
"Proč bych ti měla lhát? Znám ho moc dobře, zase se nudil a tak si zrovna tebe vybral za oběť." řekne smrtelně vážně a mě její slova naprosto bodnou u srdce.
"Tohle by přece Ayame nikdy neudělal."
"Proč si myslíš, že se ho ve škole všichni straní? Není to jenom kvůli jeho síle, ale protože si rád zahrává s nevinnými srdci. Měl bys to s ním rychle ukončit, jinak tě to bude jště více bolet Yuki." řekne mi a odejde.

Stále se mi její slova ozývají v hlavě. Tak moc mě bolí u srdce, cítím se, jako by se mi v tu chvíli srdce rozbilo na miliony, už nesložitelných dílků. Někdo zaklepe na dveře a já vím přesně kdo to je, kdo jiný než Ayame.
"Yuki." zavolá na mě, ale já mu nehodlám odpovědět. Uslyším jak zkouší otevřít dveře, naštěstí jsem zamkl a tak se nemá jak dostat dovnitř. "Yuki, otevři mi prsím." řekne znovu, ale s ním nehodlám mluvit a už vůbec ne mu otvírat. Převalím se na bok a snažím se nevnímat Ayameho hlas, který na mě volá. Zavřu oči a snažím se nevnímat celé své okolí.

Kamisawa Ayame:
Ta... ta... kráva! Nejraději bych ji zabil.
"Yuki." zkouším to znova. "Veřil bys raději té, která by mě nechala na ulici, nebo člověku, který tě miluje?" zeptám se, ale odpověď se mi nedonese. Rozhodl jsem se pro jednoduché rozhodnutí. "Když mě tu nechceš, tak já půjdu, najdu si bydlení, nebo něco takového, ale už tě nikdy neuvidím, pokud si to takhle přeješ." chci odejít, ale zpoza dveří se konečně ozve.
"Ne! Nechoď, prosím..." vzlykal. "Ale... řekni mi pravdu." vrátil jsem se zpátky ke dveřím.
"Jak bych ti mohl lhát?"
"Opravdu... opravdu mě miluješ?" cítím se, jakoby měl pochyby o tom, že mé city k němu jsou skutečné.
"Samozřejmě." řeknu rozhodně.
"Lžeš! Jenom si se mnou hraješ, nic víc!" Cože? "Chceš mi jenom ublížit! Jsem pro tebe jenom hadrová panenka!" to už nevydržím a vykopnu dveře.
"Nepřibližuj se! Nechej mě!" bránil se, když jsem ho chytl pod límcem a zblízka se mu díval do očí.
"Myslíš, že bych byl takový?! Kdybych chtěl někoho svést, choval bych se, podle dospělých, "hezky", protože když na někoho uděláš první dojem, můžete se spřítelit! Myslíš, že nemám jediného kamaráda kvůli tomuto?!" vytřeštěně se na mě díval. Lekl jsem se, že jsem ho vystrašil příliš moc. Pustím ho a sklopím hlavu. "Promiň."
Vezme mou tvář do dlaní a podívá se mi do očí.
"Takže lhala..." usměje se trochu. Všechno pochopil správně. Zatím.
"Jistě, že ano!"
"Ayame... " začne a hned na to mi vlepí další facku. "Jsi idiot?! Neopovažuj se na mě řvát, protože jsem dost emociálně na dně! To chceš, abych pořád jenom brečel?!" dívám se na něj nechápavě. "tvoje matka mi něco nakecá, to mi ublíží a pak po mně ještě řveš! Víš, jak se cítím?!
"Yuk-" Pochopil mě!
"A nikam se nestěhuj! Zůstaneš tady, rozumíš?! Tady, protože já tě milu-" zakryl si pusu a mě se znovu rozbušilo srdce. "O-mlouvám se. já- nechtěl-" přeruším ho polibkem.
"Taky tě miluju." řeknu mu a oba se usmějeme, i když já o trochu víc. "Už jsem se bál, žes jí uvěřil."
"Otevřel jsi mi oči." řekne mi a obejme mě kolem krku.

Hachiro Yuki:
Jsem šťastný, že mě Ayame miluje. Teď vím jistě, že nás už nic rozhodně nerozdělí. Nejraději bych si nafackoval, jak jsem jí na to mohl jenom skočit? Zeptám se sám sebe a přitom se silně tisknu k Ayamemu.
"Yuki, nemůžu dýchat." zakřehotá slabě Ayame a já svůj stisk kolem jeho krku ihned uvolním.
"Promiň." řeknu kajícně, vůbec nechápu kde se ve mně ta síla vzala, ale asi je to tím, že Ayameho miluji. Usměji se.
"Takhle ti to sluší mnohem víc." řekne Ayame.
"Huh?" nechápu jak to myslel.
"Myslel jsem tím, když se směješ." řekne mi mile a já zčervenám a teď se klidně vsadím, že jsem červenější než rajče.
"Děkuji." řeknu trochu stydlivě. Nejsem zvyklý, že mi takhle někdo lichotí.
"Co budeme dělat Yuki?"
"Hm... chtěl bych se podívat na nějaký film"
"Aha." řekne Ayame.
"Samozřejmě s tebou." dodám s úsměvem. Ayame se hned na to usměje.
"Tak jo, ale vybírám film." řekne neústupně Ayame.
"No dobrá, ale žádný horor."
"Proč?"
"Protože u hororů se bojím."
"Aha." řekne Ayame, ale na tváři mu hraje zlověstný úsměv. Chci něco říct, ale to už Ayame zmizel v obývacím pokoji. Povzdechnu si, snad nevybere nic strašnýho. Raději ho půjdu zkontrolovat, v obýváku je úplná tma.
"Ayame?" zavolám trochu vyděšeně. Najednou mi někdo zaváže oči.
"Musí to být překvapení." pošeptá mi Ayame a vedle mě směrem k pohovce, alespoň myslím.
"Musím mít zavázané oči?" zeptám se znepokojeně.
"Neboj, už jen chvilku." řekne Ayame a posadí mě na pohovku. Zapne televizi a zapne film. Až když film začne, tak mi sundá šátek z očí. Najednou tam někdo někoho zabije, leknu se a stulím se k Ayamemu. Je mi jasné, že přesně o tohle mu šlo, protože se vítězně usměje.
Ráno se probudím na Ayamem, asi jsem na něm včera usnul. Opatrně se zvednu, tak abych ho nevzbudil a jdu do kuchyně udělat snídani. Když dělám snídani, zapípe mi mobil v kapse, vezmu ho a podívám se na displej. Přišla mi smska. Pousměji se, mamka už dneska přijede, vlastně by měla už za chvíli být tady. Na to v zámku zachrastí klíče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi holka nebo kluk? ^^

kluk
holka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama