Love story 5/8

31. října 2014 v 16:36 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
5.díl Hachiro Yuki: Byl jsem pevně rozhodnut, že začnu psát, až v pondělí, ale když se na mě Ayame podívá s psím pohledem, moje počáteční rozhodnutí se čím dál více ztrácelo. "Ayame nech toho, už jsem řekl." "S čím mám přestat?" zeptá se mě nevině. "Ty víš s čím, tak ze mě nedělej blázna." "Ne, vážně s čím mám přestat?" zeptá se mě snad ještě neviněji. "Ayame." "No?" "Tohle na mě neplatí." Ale v duchu cítím, jak se moje rozhodnutí, čím dál víc ztrácelo. "Vážně?" zeptá se mě provokativně. "Vážně." řeknu, ale v mém hlase šly slyšet už značné pochyby, doufám, že si toho Ayame nevšiml. "Ale podle tvého hlasu to zabírá víc, než dost." řekne a usměje se vítězně. Jak se znám, tak když se s Ayamem budu hádat ještě chvíli, tak vím určitě, že Ayame vyhraje, ale já se tak snadno nedám. Otočím se a lehnu si na postel, pro jistotu si lehnu na břicho, hlavu zabořím do polštáře a jiným polštářem si přikryju uši, abych Ayameho neslyšel. Tak a teď už mě určitě nepřemluví, řekl jsem, že v Pondělí, tak to bude v Pondělí a tečka. Vítězně se pro sebe usměju. Kamisawa Ayame: Takže on si myslí, že vyhrál, jo? Vstanu a začnu ho lechtat. "Dost! Pře- staň!" smál se. "Tak napíšeš ho?" "Jo, nap-píšu!" přestanu a dám mu svůj notebook, aby dodržel slib a sednu vedle něj. Jak já jsem nervózní! Poprvé uvidím umělce, jak pracuje! Yuki si utřel slzy od smíchu a přihlásil se na blog, kde začal psát. Mě bohužel přepadla únava, tak jsem spadl do jeho klína. Yuki zkameněl a neudělal nic, neodsrčil mě, prostě se na mě překvapeně díval. Ucítil jsem jeho dotyk, jak mi odhrnuje vlasy z obličeje. Když se probudím, je už večer, naproti mně ležel notebook a Yuki nikde. Sešel jsem do kuchyně, kde Yuki i jeho máma večeřeli. "Už jsi vzhůru?" usmála se na mě. Jak si mě všiml i Yuki, odvrátil tvář stranou. "Jo." sedl jsem naproti němu. "Ta-tak já se jdu osprchovat." zvedl se a odešel. Nedojedl večeři... Co mu je? "Jdu se pdívat, co mu je." oznámím jeho mámě. "Dobře, já musím do práce, tak ahoj." odejde. Jdu po schodech nahoru, když uslyším Yukiho křik. "Yuki!" rozrazím dveře a spatřím Yukiho úplně v pořádku... a do půl těla nahého. "A-Ayame?" "Promiň, myslel jsem, že se něco stalo." zavřu dveře. Takže křičí ze stejných důvodů, jako já - aby se mu ulevilo. Na moje čistě bílou košili kápla krev, jak jinak, než z nosu. Do prdele, jakej já jsem perverzák! Jakoby to na těch záchodech nestačilo! Už to nemůžu skrývat! Musím mu to říct. "Sprcha je volná." vyšel ven Yuki a já ho chytil za ruku. "Co-co se děje?" zeptá se mě a já jsem červený... ne rudý. "Yuki, musím ti něco říct." nechápavě se na mě podívá a taky se začervená. "Má-mám tě rád!" rychle mu pustím ruku a zamču se v koupelně. Sakra, teď si připadám trapněji! Proč jsem zalezl? Hachiro Yuki: Naprosto jsem po těch slovech ztuhl. Nemůžu ze sebe vydat, ani hlásku, natož pak něco udělat. Docela hodnou chvíli tam jen tak stojím, když se konečně trochu vzpamatuji, chci na Ayameho zaklepat, ale ruka se mi v půlce pohybu naprosto zastaví. Chci mu říct, že ho mám taky rád, ale nevím jak. "Ayame?" zavolám na něj nejistě. Nic, nikdo se spoza dveří neozval, řeknu si, že to zkusím ještě jednou. "Ayame!" tentokrát zakřičím, ale pořád nic. "Ayame otevři, prosím! Ayame, no tak, otevři mi prosím." vážně mi docházejí nervy. "Ayame já..." odmlčím se. Musím mu to říct a tečka. Dodávám si odvahu. "Ayame já tě-" nedokáži mu to říct. Nahrnou se mi do očí slzy a tak raději rychle utíkám pryč. Nevím kam. Nakonec běžím do pokoje pro hosty. Chodím po pokoji asi deset minut. Chci mu to říct. Já, snažil jsem se, ale nejde to, já prostě nevím, proč mu to nedokážu říct. Tak strašně jsem mu to chtěl konečně říct, ale nejde to. Opakuji si dokola pořád tu jednu a samou větu. Svezu se po dveřích na zem, schovám si hlavu mezi kolena a nanovo se rozbrečím. Jsem slaboch a já to vím. Jsem naprosto zoufalý, ani nedokáži říct, milované osobě, že ji miluji. Jsem naprosto na dně, nedokáži se po tomhle na Ayameho podívat. Ne. Nedokáži se s ním ani setkat. Nedokáži nic. Sáhnu si do zadní kapsy u ryflí, které mám na sobě a vytáhnu malý kapesní nožík. Je sice malý, ale dost ostrý na to, aby mi pomohl. Rukávy si vyhrnovat nemusím, protože mikinu a tričko jsem nechal v koupelně, kde je Ayane zamčený. Aspoň o práci míň. Natáhnu před sebe levou ruku a podívám se na zápestí, kde se mi hezky viditelně rýsují žíli. V pravé ruce svírám svůj malý kapesní nožíček. Opatrně přiložím nožík k žíle. Nejdřív si po ni lehce jenom tak přejíždím. Po chvilce se odhodlám přitlačit. Po ruce mi začnou stékat malé karmínové pramínky krve, které po tom kapou na zem a dělají skvrny. Pohyb zopakuji několikrát za sebou. Když usoudím, že mám dost rozřezané zápěstí na to, abych mohl vykrvácet, tak se opatrně zvednu a zamířím ke skříni, kterou, otevřu. Zanechávám za sebou stopy krve. Když skříň otevřu opatrně do ní vlezu a zavřu se. Po chvilce, kdy stojím kvůli strátě krve, mi začínají slábnout nohy a tak se posadím. "Ach, Ayame, kdybys tak věděl, jak moc tě miluji." šeptnu si pro sebe. Ale když ti to nedokáži říct, tak raději umřu něž se na tebe dívat, jak jsi smutný, protože si určitě myslíš, že tě nemiluji. Zavřu oči. Kamisawa Ayame: Po deseti minutách se odhodlám vyjít z koupelny. Vydím, že Yuki nikde není a že v pokoji pro hosty je zavřeno, tak jdu tam. Otevřu dveře, ale místnost je prázdná. Podivím se, co jsou ty skvrny na zemi, vypadají čerstvě. "Ach, Ayame, kdybys tak věděl, jak moc tě miluji." uslyším. Ozvalo se to ze skříně? Otevřu skříň a zastaví se mi srdce při pohledu na Yukiho. Okamžitě ho vytáhnu ven, roztrhnu kus svého trička a obvážu mu zápěstí. "Proč jsi to udělal?!" křičím na něj plný bolesti a smutku. Sotva se na mě podívá, je bledý, až mám strach, že umře. "Ty seš takovej kretén." obejmu ho a dám průchod svým emocím, které dopadají na jeho záda a stékají dolů. "Miluju tě a ty chceš, abych se trápil...? Proč?" zašeptám. Yuki mě slabě obejme. "Nedokážu to říct. Jsem slaboch... promiň. Nic nedokážu, nechci ti ublížit..." "Myslíš, že když budeš ubližovat sobě, tak mě tím neublížíš?! Kreténe!" "Promiň..." Oba jsme tam seděli na zemi a brečeli, jak želvy. "Řekni mi to... ještě jednou..." řekl mi a já se od něj odtáhl a vzal jeho tvář do dlaní. "Miluju tě, ty kreténe." a nakonec ho políbil. Uvědomil jsem si, že on ke mně cítí to samé, jen to nedokáže říct. "To je v pořádku, už nebreč. A slib mi, že už nic podobného neuděláš, hm?" utřu mu palcem poslední slzu a pousměju se. "Jo, slibuju." taky se pousměje. Je příliš slabý na to, aby vstal, tak ho v náručí odnesu do jeho postele. "Zlobíš se moc?" zeptá se mě provinile. "Nezlobím se, ale příště budu nasranej, jak bába v zelí." uložím ho do postele a přikryju peřinou. "Proč jsi to udělal?" klekl jsem k jeho posteli a čekal na odpověď. "Protože... protože..." odmlčel se a otočil hlavu stranou, aby se mi nemusel dívat do očí. "Život je krutý, ale láska je opak. Když si vezmeš život, vezmeš sebou i tu poslední šanci na lásku." připadal jsem si jako něaký Einstein. Vyjeveně se na mě podíval. "A teď spi." dal jsem mu pusu na čelo a měl v plánu odejít do kuchyně, ale Yuki mě chytil za ruku. "Zůstaň tu, prosím." stisk měl pevnější, už mu bylo lépe, jsem rád. Klekl jsem si tedy zpátky, dokud jsme neusli. Hachiro Yuki: Uprostřed noci se probudím s bolestmi hlavy. Vedle mě spal Ayame, trochu jsem zčervenal. Opatně jsem vymotal svou ruku z té jeho, tak abych ho nevzbudil. Pousmál jsem se, vypadal tak nevině a zranitelně, když spal. Opatrně jsem vstal, trochu se mi zatočila hlava, ale ustál jsem to, vzal jsem mobil a zavolal mamce, kde je. "Ahoj mami." "Ahoj Yuki, copak se děje." "Kde jsi prosím?" "Promiň zapomněla jsem ti to říct, ale musím jet za tetou, prý, že jí umřel strýc." řekne mi smutně. Trochu se mi do očí nahrnou slzy, ale zadržím je. Měl jsem strýce rád, byli jsme si docela blízký, je mi divný, že tak náhle umřel. "Kdy se vrátíš?" "Asi až v Pondělí, promiň zlatíčko." "Ne to je v pořádku." "Zvládnete to doma sami?" "Jasně, že jo." "Tak dobrá, potřebuješ ještě něco?" "Mami, není mi moc dobře, mohl bych do konce týdne zůstat doma?" "Jestli ti není dobře, tak jo, ale nemám raději přijet zpátky?" "Ne, to je v pořádku." "Když tak řekni Ayamemu, že může zůstat doma s tebou, ve škole vás omluvím oba, ano?" "Jasně, moc děkuji mami." "Nemáš zač, hlavně se brzy uzdrav, ano?" "Jo, tak já už půjdu, tak ahoj mami v pondělí." "Ahoj a dávejte na sebe pozor." "Jo." řeknu a položím hovor. Není mi moc dobře. Sejdu schody dolů, ale zatočí se mi příliš hlava a málem to neustojím, ale stihnu se ještě zachytit zábradlí u schodů. Opatrně sejdu zbytek schodů, až potom, co si rožnu zjistím, že mi spadl kousek Ayameho trika, kterým jsem měl zavázané zápěstí, zase mi začne téct krev. Povzdechnu si, tohle snad není možný, to jsem se až tak moc podřezal? Zeptám se sám sebe. A jo, vlastně ano, protože jsem se chtěl přeci zabít. Jsem génius, záhada proč mám tak moc rozřezané zápěstí je vyřešena. Chci jít do kuchyně, ale zase se mi zatočí hlava a to už neustojím a padám k zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi holka nebo kluk? ^^

kluk
holka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama