Love story 3/8

31. října 2014 v 16:34 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
3.díl
Hachiro Yuki:
Ráno, když jsem se probudil, jsem se rychle převlíkl, abych mohl jít do školy dřív. Raději jsem ani nesnídal. Chtěl jsem si doběhnout do pokoje pro tašku, ale v tom uslyším zvonek. Kdo by mohl, takhle ráno zvonit? Řeknu si v duchu. Otevřu dveře a div nechytnu infarkt. Mezi dveřmi stojí moje první červenovlasá láska Kamisawa Ayame. Do tváří se mi nahrne červeň. Když mě Ayame pozdraví, nedokáží ze sebe vydat ani hlásku. Když si však uvědomím, že se červenám, tak zatřepu hlavou a udiveně se Ayameho zeptám, co tady dělá.
"A-ahoj Ayame, co tady děláš?"
"No, vlastně jsme sousedé, bydlím támhle naproti, tak jsem si myslel, že můžeme jít do školy společně." řekne Ayame s úsměvem.
"Jo, proč ne" řeknu se svým opět nic neříkajícím výrazem. "Chvilku ale počkej, musím si ještě zajít do pokoje pro svou tašku:" řeknu a rozběhnu se po schodech do svého pokoje. Popadnu tašku a mířím zpět za Ayamem. Pořád tomu nemůžu uvěřit, on pro mě vážně došel a chce jít společně do školy? Obuju si boty a zabouchnu dveře. "Můžeme vyrazit?" zeptám se zdvořile, když vidím, že Ayame se k ničemu nemá.
"Jo, jasně" řekne přátelským toném hlasu a usměje se. Počkat, on se usmál na mě, to jako vážně?
Půlku cesty spolu jdeme, ale nikdo nic neříká, už mi to ticho leze na nervy.
"Hele Ayame?" zeptám se jako by nic
"Hm?" vydá ze sebe Ayame.
"Proč si pro mě došel, když jsem se k tobě včera choval tak strašně?"
"No... včera u nás byla tvoje máma a chtěla, abychom byli přátelé, a tak jsem jí řekl, že není problém, no a tak jsem si řekl, že by bylo dobrý pro začátek, společně ráno chodit do školy."
"Aha" řeknu. Cítím se smutně, že pro mě došel jenom kvůli mámě, avšak nic na sobě nedám znát.
"Jestli se se mnou nechceš bavit a tohle děláš jenom kvůli mé mámě, tak toho prosím tě nech, nepotřebuji žádné kamarády a už vůbec ne nějaké, kteří se se mnou baví z donucení." vychrlím na Ayameho, skoro až plačtivě a když cítím, že se mi do očí hrnou slzy, raději se rozběhnu a běžím někam pryč, je mi jedno kam, hlavně co nejdál od Ayameho. Bohužel se neotočím a tak si vůbec nevšimnu, že Ayame běží za mnou. Za rohem zatočím a nechám si slzy stéct po tváři, když v tom se za mnou objeví Ayame. Rychle sklopím pohled k zemi, aby mi neviděl do mé uplakané, smutné tváře. "Můžeš mě prosím nechat, aspoň chvíli o samotě." řeknu prosebně a snažím se zadržet vzlyky, tak aby je Ayame neslyšel. Bylo mi trapně, nechtěl jsem, aby mě viděl v takovém stavu.


Kamisawa Ayame:
Proč zdrhá? Rozeběhnu se za ním a po chvilce se zastavíme.
"Můžeš mě prosím nechat, aspoň chvíli o samotě." řekne mi.
"Ne, docela by mě zajímalo, proč se tak chováš. Nejdříve ses ukázal jako nevinný štěnátko, pak se z tebe vyklube vrčící pes a nakonec vypadáš, jakobys všeho litoval. Řekni mi proč? To protože jsem se dozvěděl, že čteš ty samé povídky, co já? Že máš rád yaoi?" trochu se nad tím zasměju. Chvilku váhal, takže jsem věděl, že mi bude lhát.
"Jo..." špitne.
"Lžeš." ještě víc se nakrčil, snad abych mu neviděl do tváře, ale odpovědi se nedočkám. Povzdychnu si a zvednu k němu ruku. "To už je tvoje věc, jenom mě nech, abych byl tvůj kamarád." přesně tak. Vím, že ke mně nebude cítit to samé, co já k němu, ale chci mu být nablízku a chci, aby mi věřil.
Překvapeně se otočí a taky mi podá ruku, přičemž mi začne silně bušit srdce.
Cestou do školy jsme si povídali o všech těch povídkách a takový. Ostatní na nás koukali, zvlášť na mě, protože já jsem byl vždycky samotář, ale teď mě viděli usmívat se a ještě s kamarádem. I Yuki se smál, vypadalo to, že si to se mnou opravdu užívá.
Po škole jsem ho zase doprovodil domů. Otevřel jsem svoje dveře dřív než on takže se mu naskytl pohled mých kufrů v chodbě a matka vřeštící: "Kdy konečně vypadneš?! Mám tě plný zuby!"
Když jsem si všiml, že vypadal dost překvapeně, usmál jsem se na něj, abych mu dal najevo, že je všechno v pořádku, a že se tohle stává pořád. Raději zavřu dveře a jdu si dobalit zbytek věcí. Nemám to lehký, i když mi to nikdy nevadilo, ale teď si budu muset hledat nějaký byt nebo něco. A to se mi nechce!
No nic, sednu k notebooku a hledám nějaký levný, malý a útulný byt. Hledám asi tak půl hodinu, ale nic nenajdu, tak jdu raději spát. Před tím, než usnu, přemýšlím o Yukim.


Hachiro Yuki:
Dnešek jsem si celý užil díky Ayamemu. Jsem mu za to moc vděčný. Když se spolu vracíme domů, tak otevře dveře dřív než já a mně se naskytne pohled na jeho zuřící matku a hromadu kufrů. Překvapeně se podívám na Ayameho. Ten se na mě jen usměje, jako by říkal, že je všechno v pořádku. Snažím se mu úsměv oplatit, ale moc dobře to nejde, když se na Ayamem zavřou dveře, tak tam chvilku zůstávám stát, než konečně vejdu do domu a zavřu za sebou dveře.
"Jsem doma mami!" křiknu přes celý dům, aby mě máma slyšela. Táta umřel když mi byly čtyři roky, takže se o mě starala jenom máma.
"Ahoj Yuki, jak ses měl dneska ve škole?"
"Skvěle, dneska byla díky Ayamemu ve škole zábava a doufám, že to tak i zůstane."
"Takže jste se vážně skamarádili, tak to jsem ráda." řekne máma šťastně.
"Mami, viděla jsi někdy Ayameho mámu?" zeptám se tuze zvědavě a posadím se ke stolu k večeři.
"Ano jednou, ale vůbec jí nechápu." řekne máma smutně.
"Proč?" zeptám se ještě s větší zvědavostí.
"Pořád mi jenom říkala jak je Ayame hrozný a tak, vůbec jsem jí nevěřila, něco takového mi Ayamemu vůbec nesedí, dokonce říkala, že by byla raději, kdyby se už konečně odstěhoval, ale myslím si, že to nemyslela vážně." Nad poslednímy slovy se zarazím. Odstěhovat? A pak si vzpomenu na ty kufry. Nejsem zas tak hloupý a tak mi to hned dojde. Matka, která chce, aby se její syn odstěhoval, kufry na chodbě jejich doma a zuřící matka. Hned mi to všechno začne dávat smysl a tak se mamky na něco pro mě velmi důležitého zeptám.
"Mami? Kdyby Ayameho vyhodila z domu, mohl by Ayame bydlet u nás?" zeptám se se štěněčím kukučem.
"Samozřejmě, že ano, pokud je pro tebe tak důležitý, budu jen ráda." usměje se na mě máma mile.
"Uděláme mu pokoj z pokoje pro hosty?" zeptám se mamky.
"No teď je tam docela dost zaprášeno, ale kdyžtak by mohl spát s tebou v pokoji. Máš tam přece dvě postele? Teda pokud by ti to nevadilo."
"Samozřejmě, že nevadilo." Potom rychle vyskočím ze židle a běžím si obout boty. Když mám boty obuté zamířím rychle k Ayameho domu a zazvoním. Možná jsem se spletl a máma ho nechce vyhodit, ale pro jistotu by bylo lepší se ho na to zeptat, i když ještě vůbec netuším jak. Ve dveřích se objeví Ayameho máma. Mile se na mě usměje, ale moc tomu jejímu úsměvu nevěřím, ale pro slušnost jí ho mile oplatím.
"Copak bys potřeboval?"
"Mohl bych prosím navštívít Ayameho? Jsem jeho kamarád ze školy."
"Ale jistě pojď dál." ustoupí ode dveří, abych mohl vstoupit. Na chodbě jsou pořád ty kufry.
"Kde má prosím Ayame pokoj?" zeptám se zdvořile.
"Půjdeš po schodech nahoru, zatočíš doleva a pak půjdeš k posledním dveřím úplně vzadu." naviguje mě Ayameho máma.
"Moc děkuji a omlouvám se za vyrušení."
"Nic se nestalo" řekne a odejde. Já se podle instrukcí vydám k Ayamemu pokoji. Zastavím se, zhluboka se nadechnu a zaklepu na dveře.
"Dále." ozve se. Na nic nečekám a vstoupím.
"Yuki co tady děláš?" zeptá se mě překvapeně.
"Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale jestli nemám pravdu, tak se moc omlouvám a mou nabídku odmítni." řeknu nervozně.
"Dobře, tak co si chtěl?" zeptá se mě a já ještě víc znervozním.
"Víš, pokud tě tvoje máma vyhazuje z domu, nebo tak něco a ty nemáš kam jít, tak mě napadlo, jestli by jsi nechtěl bydlet u nás, a kdyby něco moje máma s tím souhlasí." vyhrknu všechno na Ayameho, zavřu oči, zatnu ruky v pěst a ještě víc znervozním, takhle nervozni jsem ještě nikdy v životě nebyl a to ani první den ve škole.


Kamisawa Ayame:
nemůžu usnout, když mě vyruší Yuki a požádá mě, abych u něj bydlel. Rychle jsem vstal z postele a
trochu se začervenám. Za prvé jsem v pyžamu, dost trapným, a za druhé... Bydlet u něj? No jo, jenomže jsme oba kluci, to by nešlo. Počkat, počkat, oba máme rádi yaoi, tudíž máme o čem mluvit, ale co když ho někdy uvidím spát a vrhnu se na něj?
"Ehm... já... moc rád!" vyhrknu ze sebe i když jsem chtěl říct přesný opak. Yuki se rozzářil.
"Tak dobře, já bych- už měl jít, tak... zítra, čau." otevře dveře, ale já je rukou zase zavřu. Yuki se na mě nechápavě podívá.
"Já-" nic víc se ze mě nedostalo. Sundal jsem ruku ze dveří a otočil se k němu zády. "Jo, uvidíme se zítra." řeknu sotva slyšitelně a Yuki odejde. Když se zavřou dveře, ještě se otočím, jako bych říkal: "Nechoď."
Nechám to být a lehnu zpátky do postele. Ruce dám za hlavu a pousměju se, že budu bydlet s Yukim, i když jsem se toho trochu bál.
Druhý den jsem vstal dost brzy, že jsem stihl ještě, jak odchází matka do práce.
"Ayame, už sis našel byt?" řekne klidně, ale jde vidět, že mne nechtěla potkat.
"Něco takového." vezmu si skleničku, do které napouštím trochu vody.
"To je dobře, protože mám přítele, který by se semka rád nastěhoval, takže bys tu jenom překážel."
"Jo, dobře." řekl jsem nezajímavě.
"A taky s ním čekám dítě. Jdu do práce, sbohem." práskla dveřmi. Dítě? Takže já jsem na obtíž a ten druhý bude její miláček? Co to kurva...?
Sednu zničeně na svou postel a přemýšlím, co bych měl dělat. Asi po dvou a půl hodině jsem se rozhodl, že už nemůžu dýl čekat. Rychle jsem se oblékl a vzal si jeden kufr s sebou.
Zazvonil jsem u Yukiho doma.
"Ayame! Na co ten kufr?" zeptá se mě.
"Víš, dozvěděl jsem se nějaké nepříjemné věci a tak jsem se rozhodl, že se přestěhuju už dneska. Nevadí? Mám tu jenom to nepotřebnější, zbytek si přinesu odpoledne."

"Ne-nevadí, jenom jsi mě překvapil." usměje se na mě, dám si kufr do jeho domu a vyrazíme do školy. Všimnu si, že už nemá kruhy pod očima a taky vypadá o něco zdravěji. Jsem rád.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi holka nebo kluk? ^^

kluk
holka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama