Love story 2/8

31. října 2014 v 16:32 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
2.díl
Hachiro Yuki:
Uslyšel jsem něčí radostný výkřik a tak jsem pomalu otevřel oči. Když jsem se otočil ke dveřím tak jsem v nich spatřil sestřičku. Pak se porozhlédnu okolo, všude je bílo. Povzdechnu si, jak já nenávidím nemocnice ani nic podobného. Pomalu ke mně přijde a začíná dělat nějaké testy, už vím přesně co mi řekne: Máš nedostatek spánku, živin, tekutin a máš ještě k tomu horečku.
"No podívejme se na to, máš nedostatek spánku, živin, tekutin a máš ještě k tomu horečku." řekne jako by objevila něco, co nevím, ale v duchu se musím pochválit, i když jsem vážně nečekal, že to řekne přesně všechno do puntíčku."Neměl by jsi jít domů? Nevypadáš moc dobře." řekne starostlivě, ale já vím, že to jen hraje. V duchu si však řeknu: "No tak promiňte, že nejsem fešák". Ovšem všechnu touhu jí to říct potláčím hluboko v sobě, ikdyž to jde vážně těžko, protože ta sestra má blond vlasy, je nálíčená jak ani nevím k čemu to porovnat, no zkrátka tu kdybych potkal někde večer venku, tak se bych se tak leknul, že bych se vážně už neprobudil. Rychle všechny tyhle myšlenky zaženu a na tváři vykouzlím jemný nevinný úsměv.
"Ne, to je v pořádku, tohle se mi stává často, jsem v pořádku raději už půjdu zpátky do třídy."znova se na ni kouzelně usměji. Chci se zvednout, ale sestra mě zastaví a trvá na tom, aby mi do ruky mohla zapíchnout jehlu se zkumavkou, která mi bude kontrolovat krev. Zapíchne mi jehlu do ruky a ta mi z ruky vysaje potřebné množství krve, aby zaplnila zkumavku.
"Kdyby ti krev ztmavla, tak ihned přijď na ošetřovnu rozumíš?" zeptá se mě přísně.
"Rozumím" řeknu s vážnou tváří, aby mi uvěřila a já mohl jít zpět do třídy.
"A jo, nezapomeň poděkovat Ayamemu, to on tě našel a odnesl na ošetřovnu." Když mi to řekne tak doslova zčervenám jako jahoda. Když vycházím z ošetřovny, tak musím pořád přemýšlet nad poslední větou, kterou mi sestra řekla, když v tom mě zavalí celé stádo holek, lepí se na mě a kontrolují jestli jsem v pořádku, bohužel jich je tam tolik, že se neudržím a okřiknu je, že nemůžu dýchat. Konečně se ode mě s vystrašenými pohledy odlepí. Já se rozhodně nehodlám omlouvat, ani nějak se pokoušet o nějaký falešný úsměv jak to dělám dneska celý den. Vejdu do třídy, ale všichni si uvědomí, že je něco jinak, už nejsem ten nervozní, stydlivý, usmívající se student, který jsem dneska ráno přišel, ale jdu s naprosto kamenou tváří, která neprozrazuje jediný pocit, jaký právě cítím. Napochoduju si to Ayamemu a chladně, ale s trochou vděčností, přece jenom mě tam nenechal, mu poděkuji.
"Dík, že jsi mě předtím vzal na ošetřovnu." řeknu a nečekajíc na odpověď si jdu sednout do své lavice. Nachystám si věci na hodinu, které jsem si cestou vzal ze skříňky, protože celý sloh jsem byl na ošetřovně. Do třídy si to pomalu jdou holky se smutnými obličeji a sedají si do lavic. Povzdechnu si, tak moc jsem se snažil na první dojem vypadat přátelsky, že jsem to zkrátka už nemohl vydržet.


Kamisawa Ayame:
On mi... poděkoval. Nečekal ani na mou odpověď a hned sedl do lavice. Tohle mě vážně vytočilo, ale snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Začalo mi cukat obočí, když jsem se podíval na svou lavici.
Do třídy přišel učitel a hned jak viděl, že moje lavice je na padrť, poslal mě do ředitelny. Tam mě ředitelka seřvala, mezitím co venku začalo pršet, a poslala mě zpět do třídy. Bože, už vím jak se cítí poštovní bylík, když ho špatně doručí.
Vejdu do třídy a můj zrak se stočí okamžitě na Hachira, jak si něco čmárá do sešitu, když učitel mele a všichni ho poslouchají. Projdu kolem něj, abych si vzal věci a uvidím, co dělá. Nečmárá si, on píše! Fascinující... Počkat, co mě to napadá! Moonlight píše daleko líp! Ano, ano!
Seberu z trosek svou tašku a přesednu si hned vedle něj. Podívá se na mě tou svou kamennou tváří a hned zase ji odvrátí, ale tentokrát ne stadlivostí. Co způsobilo tu změnu?
Konečně nám skončila škola. Věděl jsem, proč si brát deštník. Před hlavním vchodem stál Yuki. Kolem něj procházelo plno holek, co se ho ptali, jestli nechce půjčit deštník, ale on je odmítal. Přišel jsem k němu.
"Co máš sakra za problém? Ráno se chováš jak strašpytel a teď seš pomalu horší jak já." podle jeho výrazu soudím, že ho to nijak nezajímá, ale i tak to zkouším dál. "No tak-"
"Nepleť se do toho." složil ruce na hrudi, otočil se bokem a dál se díval do deště. Teď jsem byl vytočenej na dvěstě procent a to se projevilo zlomením deštníku. Lekl se a podíval se na mé malé "neštěstí". Zakryl si pusu rukou a zasmál se. Jeho smích mě donutil se začervenat. Sluší mu to. Pomyslel jsem si. A kurva... neříkejte mi, že jsem si to vážně pomyslel. Zapomněl jsem na deštník a začal jsem se smát spolu s ním. Jeho výraz se po chvilce změnil zase na ten znuděný a kamenný.


Hachiro Yuki:
Nechápu, jak jsem se něčemu takovému mohl smát. Sklopím pohled k zemi.
"Každopádně, do toho ti nic není, takže bych byl rád, kdyby ses mě už na nic takového neptal."
řeknu rozhodně a odcházím.

Kamisawa Aymame:
To jeho chování mě už neskonale sere. Nejdřív se směje a pak zase nahodí ten jeho debilní výraz? Totální idiot! Ah, těším se, až přijdu domů a přečtu si nový díl. Aha, vlastně má dovolenou. Počkat!
Doběhnu za ním a zastavím ho.
"Co zase?" vražedně se na mě podívá.
"Když jsi byl na ošetřovně, mumlal jsi o Minoru a Akirovi. Znáš tu povídku?" překvapeně se podíval do země a v rukách sevřel tašku.
"Jo, znám. A teď už musím jít." odstrčil mě stranou a tentokrát běžel pryč. Směrem k mému domu.


Hachiro Yuki:
On čte moje povídky? Nemožný. Přece se mu nemůže líbit... yaoi. Raději se na něj ani neotáčím a běžím rovnou domů. Není to moc daleko, za chvilku zahnu za roh, kde se rotprostírá ulice rodinných domů. Rozrazím branku a rychle z tašky vyhrabu klíče. Hlavně ať už jsem u sebe v pokoji. Říkám si v duchu pořád dokola. Odemknu dveře, vyzuji si boty a rychle běžím po schodech do svého pokoje. Doslova skočím do postele a zahrabu se do peřin. Nevím, co mám dělat. Nedokáži se na něj zítra podívat, potom co se mě zeptal na tu povídku. Zamyslím se... Co by asi udělal, kdyby zjistil, že všechny ty povídky jsem psal já, ale asi bude lepší, když se to ani nedozvím. Povzdechnu si. První den na nové škole dopadl totálně katastrofálně. Nejhorší den v mém životě. Ale možná nebyl nejhoší... Zamyslím se a shrnu si všechno, co se dneska stalo, za prvé: úplně jsem se ztrapnil tím, že jsem se snažil chovat přátelsky, za druhé: zamiloval jsem se do Ayameho a pokukoval jsem po něm celou první hodinu, za třetí: zkolaboval jsem na chodbě a Ayame mě odnesl na ošetřovnu (problém není v tom, že jsem zkolaboval, ale v tom KDO mě tam odnesl). Tak teď po tomhle shrnutí, všechny moje pochybnosti o tom, že by to nemusel být můj nejhorší den v životě naprosto zmizely. Posmutním. Nejraději bych teď usnul a na všechno zapomenul, ale musím si ještě udělat ůkol do slohu. Mrzutě se zvednu a doploužím se ke svému pracovnímu stolu. Takže, téma je, napsat svou vlastní verzi perníkové chaloupky. Naštěstí psaní mi jde, a tak mám úkol za chvilku hotový. Nachystám si věci do školy a lehnu si zpátky do postele.
"Yuki je večeře!" zakřičí na mě máma z kuchyně.
"Nemám hlad!" zakřičím rozmrzele.
"No, co se dá s tebou dělat, ale než půjdeš spát, tak si mazej dát alespoň sprchu." zakřičí na mě máma neústupně.
"Jasně!" odpovím ji už docela dost podrážděně. Nejraději bych teď hned si lehl a spal. Ach jo. Zvednu se z postele, popadnu pyžamo a ručník a mířím směr koupelna. Vysleču se a vlezu si do vany. Pustím na sebe proud studené vody, abych náhodou ve vaně neusl. Je to příjemný pocit, když mi po těle tečou kapky vody. Vylezu si z vany, osuším se, vyčistím si zuby a jdu zpátky do pokoje. Věci složím, abych je měl nachystané na zítřek a lehnu si do postele. Vlasy mám sice ještě vlhké, ale už se mi je nechce sušit. Natáhnu ruku k nočnímu stolku a nastavím si budík na ráno. Přetočím se na břicho a snažím se usnout. Ještě, že jsem si vzal týdenní dovolenou od psaní, protože teď bych jistě nedokázal po tak náročném dni, něco napsat. Pomyslím si a konečně se propadnu do říše snů a na všechny problémy rázem zapomenu.


Kamisawa Ayame:
Celou cestu jsem ho sledoval. Bydlí naproti mně. Zalezu do baráku a z okna ho sleduju.
"Kamisawo Ayame, z tebe se normárlně stává stalker, hehehe-" zaseknu se a popřemýšlím.
Položím dalekohled a běžím do koupelny, kde si opláchnu obličej studenou vodou. Nepomáhá to, pořád cítím, jak se mi ve tvářích hrne krev. Podívám se na sebe do zrcadla a opravdu, tváře jsem měl červené a kdykoli jsem pomyslel na toho bezcitnýho kreténa, jsem zčervenal ještě víc. Uvědomím si, že on je moje první opravdová láska. Zakřičím přes celý dům, tím se mi hodně ulevilo.
"Co, do prdele, křičíš?!" vyjede po mě máti.
"Nic, jenom jsem něco zjistil, to není tvoje věc!" zakřičel jsem na ni na oplátku.
"Ne není a ani to vědět nechci! Jenom jsem se lekla, žes zase něco rozbil a brečíš kvůli tomu!" to už bylo na mě moc.
"Vůbec tě nezajímá, jak se třeba cítím! Nikdy jsi mě nechtěla, tak se už nikdy neser do mýho života! Víš co?! Hned zítra se odstěhuju! Tak a je to!" prásknu dveřma od pokoje. Slyším už jen, jak pomalu odešla zpátky dolů, do obýváku. Bylo mi skvěle, konečně ze mě vylítly všechny emoce a já se celkově cítil uvolněný.
Nechám to být a začnu si balit věci, když někdo náhle zazvoní. Neobtěžoval jsem se ani říct, že jdu otevřít a prostě jsem to udělal.
"Promiňte, právě jsme se přistěhovali a chtěli jsme vám dát tohle." byla tam žena, která nesla kousek borůvkového koláče.
"Děkujeme. Ani nevím, že se kdy někdo přistěhoval."
"Bydlíme hned naproti vám a chtěla jsem vám dát něco na uvítanou. Máš doma rodiče? Jednou jsem viděla tvou mámu a moc ráda bych ji poznala, protože si myslím, že má na tebe špatný vliv." zeptala se mě s milým úsměvem.
"Víte, moje matka měla právě depku, takže by bylo nejlepší nechat ji tak. Přistěhovala jste se sama?" udělám krok dozadu při pomyšlení, že jsem se zeptal až nezdvořile.
"Ne, mám syna, kdykoli pro něj můžeš přijít a jít ven, pokud budeš chtít, je ve tvém věku. Bydlíme v tomhle domě." ukázala na bílo šedý dům a mě se mohlo zastavit srdce. Takže... tohle je jeho máma?
"Jistě, moc rád se s ním seznámím." Co to melu? "Určitě si budeme rozumět." Drž už kurva hubu! Nadával jsem si v duchu.
"To budu moc ráda. No, teď už musím jít. Měj se a pozdravuj mámu." zavřel jsem za ní dveře a koláč položil do kuchyně. Opřel jsem se o linku a přemýšlel, jestli bych si měl nafackovat, nebo dát rovnou pěstí.
Každopádně jsem byl zmoklý a promrzlý, takže jsem se těšil na horkou sprchu, po které jsem zalezl do postele.
Ráno jsem udělal radikální krok. Hned po snídani jsem zašel pro Yukiho, že půjdeme spolu do školy.

"Č-čau, Yuki." vykoktám ze sebe. Vypadal jinak než včera, byl to zase ten usměvavý a stydlivý Yuki, protože se zase začal červenat a dívat do země.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi holka nebo kluk? ^^

kluk
holka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama