Love story 1/8

31. října 2014 v 16:30 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
Takže po tisíci letech je tu další povídka, kterou jsem nepsala sama. Mrkající Takže Mincy-chan píše za Ayameho a já píšu za Yukiho.
Užijte si čtení! Usmívající se


1.díl

Kamisawa Ayame:
Už zase jsem se pohádal s mámou. Bože, jak já ji nenávidím, vždycky mi nadává i když nic neprovedu. Mám pocit, že nepatřím do této rodiny, nenávidím ji a ona nenávidí mě.
Zamčel jsem se v pokoji, abych nemusel slyšet její křik.
Nikdy jsem s nikým z mojí rodiny nevycházel, otce neznám, tety a strýcové se na mě ani nepodívají. Ne, že by mi to nějak vadilo, alepoň mám o starost míň.
Otevřel jsem sešit a začal se učit do chemie, která mi nešla a pomalu jsem z ní propadal. Snažil jsem si do hlavy něco nacpat, ale stejně jsem to za pět minut zase nevěděl. Nechal jsem to být a sedl jsem si k mému notebooku. Zapl jsem internet a najel na můj oblíbený blog. Miloval jsem jeho příběhy, vetšinou byli smutné, jen málokdy skončili happyendem. Konečně vyšel dvacátý šestý díl povídky "V pasti života". Byla plná smutných událostí a hlavní, co mě zaujalo, že byla homosexuální. Asi před třemi roky jsem si to nechtěl přiznat, ale teď už vím, že jsem i na kluky a moje první láska byl autor mých oblíbených povídek - Moonlight.
Napsal jsem, jako vždy, komentář, že to byl úžasný díl a že s nedočkavostí čekám na další. Tento nebyl tak smutný jako jeho předchozí díly, přesto měl něco v sobě - hlavní postava - kluk - se vyznal druhému klukovi, který ho neodmítl, ale taky s ním nezačal chodit a tak zůstal jeho kamarádem.
Ani už nevím, kdy jsem na jeho blog najel poprvé, ale hned se mi zalíbil styl psaní a taky, jak umí věci pěkně vysvětlit.
Klikl jsem zpět na hlavní stránku. Překvapil mě nový článek, samozřejmě další díl jiné povídky, která sotva začala vycházet. Ihned jsem si ji musel přečíst. Na konci tohoto dílu projevil autor pár slov: "Myslím, že po dnešním zkolabování si musím dát pauzu. Sice vím, jak bude můj příběh pokračovat, ale tímhle tempem moje tělo nevydrží, proto si dám týdenní pauzu. Zatím se mějte." nezapomněl dodat usměvavého smajla.
Protože byl večer a na blogu jsem měl všechno přečtený, nezbývalo mi nic jiného, než notebook opět zavřít a lehnout do postele.
Nemohl jsem usnout, zítra nám má do třídy přijít nový žák nebo žákyně, už nevím. Převaloval jsem se ze strany na stranu, než jsem konečkě spokojeně usnul.


Hachiro Yuki:
Jsem docela dost unavený. Poslední dobou trávím hodně často psaním povídek na blogu, jak ve dne tak přes noc. Ani už si nepamatuji, kdy jsem naposled spal v posteli, a aby toho nebylo málo, tak zítra nastupuju na novou školu. Vůbec se netěším. Netoužím nějak moc po nových přátelích, protože kdyby zjistili co píšu, tak nevím jak by reagovali, ale určitě by se mi posmívali, že je to nechutný a bůhví co ještě. To raději zůstanu sám a budu psát to, co mě baví. Myslím že už jsem všechno vyřídil. Na blog jsem přidal další pokračování povídky a přidal jsem tam, i to jak jsem dneska zkolaboval a že si dávám týdenní pauzu. Cítím se docela slabý, poslední dobou jsem toho moc nejedl ani nepil. Kdyby se o mě máma tolik nestarala, nic z toho by se nestalo, ale ona toho prostě nenechá, pořád se ke mně chová jako k malému dítěti, které nic nedokáže samo.
Přetočím se na druhý bok a snažím se usnout, ale nejde to. Pořád musím myslet na zítřek, na novou školu, nové profesory, novou třídu a na nové kamarády. Ale nad posledním slovem se prudce posadím a zatřepu hlavou. Ne, přece jsem si říkal, že žádné nové kamarády nepotřebuji. Sice se cítím trochu osamělý, ale kdyby se dozvěděl kdokoli co píšu... Ne prostě nebudu riskovat, raději budu sám a nikdo se nic nedozví. Přesně tak, takhle je to správně. A s touhle myšlenkou a vyčerpáním usnu.


Kamisawa Ayame:
Naposledy zívnu před školními dveřmi, které se otevřou. Přezuju se a vlezu do třídy, kde mě nikdo nepozdraví. Kvůli mému návyku všechny mlátit, když se ročílím, jsem pro všechny raději neviditlný. Nemám rád, jak se na mě všichni dívají.
"Nějaký problém?" ustrašeně se na mě podívají a odvrátí zrak jinam. Sedl jsem si do lavice a nachystal si věci na lavici. Dneska má přijít, že? Většinou přechází takoví ti, který vyhodí ze školy za špatné chování. Ale pamatuj si! Tohle je moje škola! Bordel tu můžu dělat jenom já!
Zazvonilo a do třídy přišla učitelka.
"Ráda bych vám představila nového spolužáka - Hachiro Yuki." do třídy vešel bělovlasý kluk. Jeho černé oči upřeně zírali do země.
"A-ahoj, já jsem Hachiro Yuki a dnes jsem tu nový, chtěl bych mezi vás zapadnout a chci, abychom byli přáteli." Tak ten školu ohrožovat nebude, ale jeho budou ohrožovat holky, jak to tak vidím. Ach bože, ještěže já nejsem tak populární. Oprava, ještěže nejsem tak hezký, aby po mě jely holky. Populární jsem, někteří na škole mi říkají "pravá ruka spravedlnosti, levá ruka ďábla". Chráním slabé, ale nikdy se neudržím a na ošetřovně musí přibýt pár "nevinných" puberťáků.
Učitelka ho posadila na místo přede mnou. Vypadal docela nervózně, když se na mě podíval, protože se trochu začervenal ve tvářích. Sakra, co má za problém?


Hachiro Yuki:
Když si sedám na své místo tak jsem strašně moc nervozní. Jen tak, ať vím kdo kolem mě sedí, tak se otočím a spatřím červenovlasého kluka. Najednou se mi do tváří nahrne červeň. Rychle se otočím zpátky. Vypadá moc hezky, ale podle toho jak se na mě podíval, tak já mu do oka zrovna nepadl. Povzdechnu si. Zazvonilo na přestávku, úlevně jsem si oddechl. To nebyl teda moc dobrý začátek. Celou hodinu jsem se nemohl soustředit. Pořád jsem se musel otáčet ne něho...
Nevím proč, ale něco mě k němu táhlo. Ještěže mě učitelka za celou hodinu, ani jednou nevyvolala, byl jsem si naprosto jist, že kdyby to udělala tak stejně se nebudu moct soustředit a ani nebudu vědět, kde jsme skončili. Asi na mě poznala na začátku, jak jsem byl nervozní a tak mě raději nechali, abych si mohl zvyknout. Za domácí úkol jsme naštěstí dostali jenom napsat nějaký příběh do slohu, což mi maximálně vyhovuje, protože psaní je můj koníček. Na chvíli se zamyslím, že to tu není tak špatný, jak jsem si z prvu myslel. Bohužel si vzpomenu na onoho červenovláska, na kterého jsem se ohlížel celou hodinu. Tak to jsem na něj neudělal nejlepší první dojem. Povzdechnu si. Určitě si toho všiml a myslí si, že jsem vážně blbej. Posmutním. Najednou se okolo moje lavice seběhne nějaká partička holek.
"Ahoj ty jsi Yuki že?"
"Ano" přikyvuji na jejich otázky, přitom mi povídají jak se jmenujou a něco málo o svém životě. Na všechno jim i nadále přikyvuji, ale nejraději bych jim řekl: Jasně, jasně ale mě to totálně nezajímá. A ještě bych je vyhodil pryč, ale to by asi nedopadlo dobře, určitě bych měl nějaký malér u učitelky a o ten jsem vážně nestál. Potom mi poklepe jedna z nich po rameni a pošeptá mi: "Všiml sis toho červenovlasého kluka támhle?" zeptá se a podívá se směrem k jeho lavici.
"Jo všiml proč?" zeptám se zvědavě, konečně něco, co mě zajímá.
"Raději se k němu nepřibližuj, radím ti dobře." řekne s vážným obličejem. Mě však nedá zvědavost a zeptám se: "Proč?"
"Jmenuje se Kamisawa Ayame, je strašně moc agresivní. Vždycky když někdo ubližuje někomu slabšímu, tak ho totálně zmlátí. A někdy se neudrží a schytají to i nevinní studenti, proto ti dobře radím, drž se od něj dál." šeptne poslední větu trochu hlubším tonem hlasu. Potom si však uvědomím, že po celou dobu, co mi to šeptá se díváme všichni na Ayameho. Rychle se otočím, určitě jsem vypadal jako totální idiot. Pomalu se otočím, vidím jak se na mě vražedně dívá. Nadechuje se, že mi asi něco řekně, ale já jsem rychlejší a rychle se zvednu a běžím na chodbu pro učebnice do slohu. Pravda však je, že chci utéct jenom dál od něho a kdyby se ptal použiju jako výmluvu, že jsem musel do skříňky pro učebnice na další hodinu. Pousměji se nad svým geniálním nápadem. Otvírám skříňku, ale potom ji ihned zavřu a hlavou bouchnu do skříňky. Já jsem idiot, vždyť my máme dvě hodiny slohu za sebou, takže žádné nové učebnice na další hodinu nepotřebuji. Tak teď se tam vážně nemůžu vrátit, cítím se tak trapně. Zazvoní na další hodinu, ale to já vůbec nevnímám, protože přemýšlím nad nějakou rozumnou výmluvou. Po chvilce se porozhlédnu kolem sebe a uvědomím si, že jsem tam úplně sám, rychle se podívám na hodiny a spanikařím, už asi před deseti minutami začala další hodina. Rychle se rozeběhnu chodbou ke své třídě. Jsem tu první den a už přijdu pozdě na hodinu. Já se z toho vážně zblázním a to všechno jenom kvůli němu. Povzdechnu si a chci přidat na tempu, abych tam byl co nejrychleji, ale v tom se mi udělá temno před očima. Zastavím se a zamrkám. Dělá se mi špatně a padám k zemi. Chci se zvednout, ale najednou mám před očima tmu. Asi jsem omdlel, pomyslím si ještě předtím než úplně ztratím vědomí.


Kamisawa Ayame:
Chová se divně. Proč se na mě celou tu dobu díval? No to je jedno, nejspíš mu ta holka zase něco drbe... o mě.
Pomalu jsem zvedal ruku a chtěl se mu představit, ale než byste řekli "drbárna", byl pryč. Kam to sakra jde? Pro učebnice rozhodně ne, protože teď máme sloh, podruhé. To je tak nervózní z prvního dne na škole? Sakra, asi jsem ho vystrašil, ještě mě ani nezná a už se mě bojí.
Čekám, kdy přijde, abych se mu omluvil, že vypadám tak strašidelně, ale on nikde. Deset minut v tahu a on nikde. Pche. Zdrhnul ze školy? Jak to asi udělal? Mě vždycky chytili.
"Kde je Hachiro-kun?" učitelka se podívala po třídě, stejně jako všichni ostatní. Sloh ně neskonale nudil, tak jsem se nabídl, že se po něm podívám. Příběhy mě bavilo číst, ne psát.
Zavřel jsem dveře od třídy a s rukama v kapse se vydal na procházku po škole.
"Snííížkuuu, kdepak jsiii?" dělal jsem si z něj srandu i když tam pravděpodobně nebyl. Šel jsem se tedy podívat ke skříňkám, kde na zemi ležel on. Když jsem ho takhle viděl, úplně jsem strnul. Co když má astma? Co teď? Kde má inhalátor? Do prdele! Umře!
Přiběhl jsem k němu a zkoumal ho. Vypadal, jakoby jen spal, ale člověk nikdy neví.
Při bližším pohlédnutí jsem si všiml jeho obrovských kruhů pod očima. Nedostatek spánku?
Oddechnul jsem si, ale raději ho odnesl na ošetřovnu.
"Sestro?" zavolal jsem, ale nikdo neodpověděl. "Co teď s tebou?" položil jsem ho na jednu postel a měl v plánu odějít, když mě zastavil jeho hlas.
"Minoru... nemiluje..." překvapeně jsem stál a čekal, co z něj vypadne, protože jak se zdá, on čte ty samé povídky, co já. Nadšeně a napjatě jsem doufal, že řekne jméno Akira. Akira! Takhle to přece v té povídce je! Řekni to! "...Akiru..." zajásal jsem až jsem ho vzbudil. Rychle jsem vypadl z ošetřovny, přičemž jsem potkal sestru. Díky bohu se o něj postará.
Přišel jsem do třídy a pověděl vše, co se stalo. Holky začali vyšilovat jako: "Yukimu se něco stalo! Určitě je nějak těžce nemocný, musíme mu pomáhat!"
Poté je však zděsilo, když jsem jim řekl, že jsem ho na ošetřovnu donesl já. To už vzduchem poletovaly jiné věty: "Zmlátil ho a odnesl na ošetřovnu! To znamená, že Yukimu přeoperoval obličej?! To snad ne! Krásný Yukiho obličej!" které mě totálně sraly.
Po hodině se hned všechny holky vyřítily ze třídy a běžely za panem "krásný ksicht" Yukim. Ve třídě zbyli jen kluci.
"Je tu první den a hned se musí takhle předvádět. Bože, dělá ze sebe chudáčka." říkali mezi sebou. Bouchl jsem rukou o lavici, až se zlomila a zařval jsem na ně.
"Když jsem k němu řišel, byl vyčerpaný! Ještě jste neviděli jeho kruhy pod očima, vy kreténi!"
Cože? Proč ho bráním? Když jsem se vrátil z myšlenek zpět do reality, nemohl jsem si povšimnout, že jsem ve třídě sám. Všichni, vyklepaní, klucy mě sledovali schovaní za dveřmi a čekali, jestli rozmlátím celou třídu. Znovu se posadím na židli, už uklidněný, a raději si opakuju učivo do chemie. Znovu zazvonilo a do třídy už vešli jak holky, tak kluci.
Zajímalo by mě, jak mu je...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi holka nebo kluk? ^^

kluk
holka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama