Říjen 2014

Moje první láska 2.díl

31. října 2014 v 18:40 | Anabet |  Postavy vymyšlené autorkou
Tak jo Merylyn mě dokopala k tomu, že musím napsat další díl, takže jí buďte vděční jinak nevím kdy bych ho napsala (možná za tisíc let :D) takže si užijte čtení :)

Narozeniny

31. října 2014 v 18:37 | Anabet |  Postavy vymyšlené autorkou
Takže tohle je moje první yaoi povídka, takže prosím berte na to ohled :D, ale doufám, že i tak se bude aspoň trošku líbit, za komentáře bud velice vděčná :D

Love story 8/8

31. října 2014 v 16:41 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
Talže tady máme poslední díl. Doufám, že se bude líbit a prosím o komentáře Usmívající se

Love story 7/8

31. října 2014 v 16:39 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
7.díl
Kamisawa Ayame:
Vzbudí mě Yuki, vypadá nějak starostlivě.
"Amí, vstávej!" A...mí...? zašklebím se nad mou novou přezdívkou.
"Yuki...? Co se děje?" řeknu rozespale, zívnu a protáhnu se.
"Něco se děje s tvou matkou!" I kdyby šla na severní pól a roztrhlai ji lední medvědi, tak je mi to šumák. Nebyl jsem vůbec zvědavý, co se s ní děje, takže jsem se líně zvedl a dobelhal se do kuchyně, kde mě překvapila Yukiho máma.
"Dobré ráno, prý se něco děje." protřu si oči.
"Ahoj... víš, je tu něco, co bys měl vědět. Yuki, nech nás prosím tě osamotě." řekne vážně, tak si přisednu k ní ke stolu.
"Ale-"
"Prostě jdi do pokoje!" křikne až neobvykle. Yuki si naštaně odkáčel do pokoje. "Asi jsem na něj byla přísná. Vždycky, když někdo aspoň trochu zakřičel, hned začal brečet a to mu zůstalo dodnes." povzdechla si a trochu zalitovala.
"Tak co se s ní děje, že je to tak naléhavé?"
"Policie za mnou přišla, že ji zatkli."
"Vážně?" řekl jsem nezajímavě a trochu pozvedl obočí.
"Ano. Zatkli ji za krádež dítěte." podívala se na mě lítostně.
"Víte, jsem rád, že mi to sdělujete, ale vůbec mě to nijak nezajímá. Nikdy mě nezajímala."opřel jsem se znuděně o židli.
"Ale to bylo před šestnácti lety."
"Cože? Proč ji zatkli až teď?" podivil jsem se a vůbec mi to nedošlo.
"To snad..." řekl Yuki, jenž stál za rohem s očima plnými slz.
"Yuki, řekla jsem ti, ať jdeš pryč." řekla jeho máma klidne.
"Počkat, co se děje?" nechápal jsem. Oba se chovali divně. Jeho máma se na mě otočila.
"Zatkli ji až teď, protože to až teď zjistili." na chvíli se odmlčela. "Ty jsi to dítě, Ayame."
Uvnitř mě se míchaly pocity radosti, smutku, zmatení a bolesti.
"Chcete říct... že ona..." koktal jsem.
"...Není tvoje pravá matka." doplnila mě a trochu se usmála. Yuki si přisedl k nám a objal mě kolem ramen. Taky jsem se pousmál, ulevilo se mi. "Takže nám už nic nebrání." usměju se, kdežto Yukiho máma udělá opak.
"Neřekla bych."
"Co? Proč mami?" zeptá se Yuki.
"Protože se našli tví praví rodiče a chtějí tě vzít do jejich bydliště, do Ameriky." měl jsem divný pocit. Pocit milionu kopí zaraženém v srdci.
"To přece nedopustíš?!" vyjel po ní Yuki.
"Jsou to jeho rodiče, mají na to právo. A já, jen jako matka jeho kamaráda, nic nezmůžu. Je mi to líto. Přijedou zítra, jsou tady, v Tokyu." seděl jsem tam a přemýšlel, jak bych žil v Americe. Bez Yukiho? A co škola? Navíc, moje angličtina není tak skvělá. Co budu dělat?


Hachiro Yuki:
Do očí se mi draly slzy smutku, nechci Ayameho ztratit. Nikdy.
"Ayame." řekl jsem smutně a podíval se na Ayameho se slzami v očích.
"Yuki." řekl Ayame. Postavil se a obejmul mě. Máma to nemohla vydržet a se slzami v očích odešla někam pryč z domu.
"Ayame, já se tě nechci vzdát." začal jsem plakat.
"Neboj se nějak se to vyřeší." konejší mě Ayame.
"Opustíš mě?" zeptám se nejistě.
"Samozřejmě, že ne." řekne mi rozhodně Ayame a usměje se na mě.
"Slibuješ?"
"Slibuji, že tě nikdy neopustím." řekl Ayame a na slovo NIKDY kladl velký důraz, což mě o něco více přesvědčilo.
"Ale, co když mi tě vezmou." vzlyknu. Jen z té představy se mi začnou podlamovat kolena, ale Ayame si toho včas všimne a zachytí mě.
"Nevezmou."
"Bojím se."
"Nemáš čeho Yuki, jsem tady s tebou a navždy s tebou zůstanu." řekne pevně Ayame a vezme mě do náruče, protože se nedokáži udržet na nohou. Jde se mnou k nám do pokoje a položí mě na postel. Potom si za mnou zezadu lehne a obejme mě. Začínám pomalu usínat vyčerpáním, jak jsem plakal.
"Miluji tě, Ayame."
"Já tebe taky Yuki a nikdy se tě nevzdám." Když mi tohle řekl, byl jsem rád. Protože když jsem byl u Ayameho, cítil jsem se naprosto v bezpečí.
"Děkuji Ayame." řeknu a ze zavřených očí mi začnou téct proudy slz. Po chvilce jsem konečně usl. Byl jsem rád, že je Ayame u mě.

Sen:
Spatřím Ayameho. Chci za ním běžet, ale najednou se vedle něj objeví čísi postava a vede ho pryč.
"Ne!!! " zakřičím, ale asi mě neslyší. "Neopouštěj mě Ayame!!!!" začnu křičet, když se ani po tom neotočí, tak se za ním rozutíkám. Ale čím rychleji běžím, tím více se mi zdá Ayame vzdálený. "Ayame!!!" zkusím to znova. Najednou se zastaví a podívá se na mě. Usměji se se slzami v očích. "Ayame, myslel jsem si, že mě opouštíš." řekl jsema chtěl jsem ho obejmout, ale zastavil mě. "Co- co se děje Ayame?" řeknu plačtivě.
"Promiň Yuki, ale odcházím." Pustími mi ruce a chystá se odejít.
"Ayame ne!!!" zakřičím z plných plic.
"Sbohem Yuki." řekne a odejde a nakonec zmizí úplně.
"Ayame ne!!! Já tě miluji, neopouštěj mě!" zakřičím do prázdna.

Najednou se probudím uprostřed noci se slzami v očích. Rychle se podívám vedle sebe, když tam spatřím prázdné místo začnu vzlykat.
"Yuki, co se děje!" Ve dveřích se objeví Ayame. Rychle si ke mně sedne a konejší mě.
"Já-já měl jsem noční můru." řeknu smutně.
"Neboj se, už je to dobrý jsem s tebou." řekni mi Ayame a obejme mě.
"Děkuji." Po chvilce, co se konečně uklidním, si i se mnou Ayame lehne. Přehodí přes nás deku a já se schovám v jeho hřejivé náruči, cítím jak mě Ayame zlehka políbí do vlasů a hladí mě po zádech. Po chvilce díky Ayamemu konečně usnu poklidným spánkem.

Kamisawa Ayame:
Druhý den se probudím v posteli sám. Podívám se kolik je hodin, a když zjistím, že je pomalu dvanáct, rychle se zvednu a zamířím do koupelny. Pustím si horkou sprchu a nechám po sobě stékat vodu, což je tak uklidňující. Mohl jsem přemýšlet o všech problémech bez toho, aniž bych se rozčiloval. Miluju to, je to, jako když se vznáším do nebes, uvolňující. Po sprše se vydám do kuchyně, odkud slyším Yukiho, jeho mámu a cizí hlasy. Chvíli psolouchám, aniž bych se ukázal.
"Vím, jak to pro vás musí být těžké, ale věřte mi, že Ayame není připravený odjet do Ameriky." řekla jeho máma.
"Nechápete nás, my jsme ho milovali, hned, co se narodil, ale asi tři dny na to nám ho ukradli." řekla cizí žena a rozbečela se.
"Ale nemůžete ho vzít! Protože je náš!" protestoval Yuki.
"Yuki, uklidni se. Prosím vás, ta žena Ayameho předtím týrala a on se zrovna nastěhoval k nám, snažte se ho pochopit." kladla důraz na to "ho".
Odhodlal jsem se vyjít zpoza rohu a kouknul na neznámé. Žena ihned vstala a přitiskla si dlaň na svou hruď.
"Ayame!" řekla nadšeně a objala mě, a já jsem na ni nechápavě koukal . "Tolik jsi vyrostl. Promiň, já jsem tvoje matka, skutečná matka. A tohle je tvůj otec." ukázala na muže, co stál vedle ní. Pořád jsem na ně nechápavě koukal a nic neřekl.
"Vidíte? Jak říkám, on si nemůže zvyknout hned na všechno, musíte mu dát čas, ale ať se sám rozhodne." řekla Yukiho máma. Moje matka mě chytla za ramena a podívala se mi do očí.
"Ayame, hned zítra ráno nám letí letadlo do Ameriky, bude se ti tam líbit, je tam plno krás-" přerušil jsem její iluze o mé návštěvě Ameriky.
"Promiňte, za prvé jsme se teprve poznali, takže ani nevím, jestli vám můžu věřit. Za druhé, nechci nikam jet, protože můj domov je tady, a za třetí... už mám rodinu." ta poslední věta ji šokovala. Nevěřím jí? Ano. Možná testy DNA dokazují, že je moje pravá máma, ale nijak mě k ní nic nesvazuje, necítím k ní lásku jako k matce.
"Ale Ayame, ty jsi skutečně náš a my máme právo si tě odvézt." řekl muž chladně, ale v jeho očích bylo znát, že je rád.
"Ne!" zakřičel Yuki a objal mou ruku. "Je náš! Necháme si ho! Zůstane tady! Já jsem jeho nová rodina, protože já ho miluju-!" zakryl si pusu a s červenými tvářemi se mu do očí nahrnuly slzy. Všichni byli šokovaní, až na jeho mámu, ta se po chvilce usmála a se sepjatýma rukama si stoupla.
"Tak sis přeci jen někoho našel. To jsem ráda." Ayame se začervenal a sklopil hlavu.
"Vy jste ráda?! Vy přijmete, že váš syn je gay?!" začala křičet moje matka. "Co když udělá gaye i z Ayameho?! Rozhodla jsem se! Odjíždíme ihned!" vzala mou ruku za zápěstí a chtěla mě odvíst, ale já se jí vytrhl.
"Ne. Chci tu zůstat," udělal jsem několik kroků zpátky k Yukimu a propletl naše prsty. "s osobou, kterou miluju." to ji dorazilo ještě víc.
"No to- to je skandální! Tak váš syn udělal tohle mému synovi a vy na to nic neřeknete?! Co jste to za matku?!" osopila se na paní Hachiro.
"Neobvyňujte ji ani Yukiho! To, že se mi líbí stejné pohlaví jsem zjistil asi před třemi lety! Nemůže za to ani Yuki ani jeho máma!" trochu jsem lhal, ale to jsem tenkrát netušil, že Moonlight je Yuki. "Nikam s vámi nepojedu! Hotovo, tečka, konec!" cítil jsem, jak mi Yuki stiskl ruku pevněji. Moje matka neměla slov.
"Drahý, co na to řekneš ty?" řekla a podívala se na jejího muže a doufala, že on mi taky udělá přednášku. Ten ke mně přistoupil, chytl mě a Yukiho za rameno a s povzdechem začal.
"Tak jste to slyšeli. Ayame, tvoje matka si nepřeje, abys tu dál zůstával s tímhle chlapcem..."
"Tak tak!" vložila se do debaty zase ona.
"Nemůžeš si vybrat, do koho se zamiluješ, můžeš jen poslouchat své srdce. A já vím, že ty jsi odhodlaný zůstat s tímto chlapcem napořád... a já to budu respektovat." všichni jsme byli opět a zase šokovaní, až na Yukiho mámu, která se po celou tu dobu usmívala.
"Drahý...?" nechápala moje matka.
"Marise, přestaň jim bránit, vždyť jsou normální pár!" řekl jí. "Copak nechceš pro našeho syna jen to dobré? Myslíš, že kdybychom mu vzali jeho lásku, měl by nás rád?"
Tak jsem se dozvěděl jméno mé matky. Trochu o tom smutně popřemýšlela a nakonec k nám přistoupila.
"Chci být dobrá matka... a teď ze mě je i tchýně, takže... odpustíme mi to vy dva?" omluvila se a já ji objal.
"Díky."
"Ale ať vás nenachytám spolu v posteli! Jako... sex mít můžete, ale ne přede mnou, jasný?" řekla už ze srandy. Byl jsem rád, že nás chápe, zato Yuki zčervenal, div nevybouchl stydlivostí.
"Je ti dobře?" zeptal jsem se ho a on omdlel přímo do mé náruče. To jsem viděl jen ve filmech, že někdo omdlí studem, musím se zasmát.


Hachiro Yuki:
Nevím co se stalo najednou tma. Když se probudím ležím v mém a Ayameho pokoji. Opatrně se zvednu do sedu a snažím se si vzpomenout, co se to vlastně všechno seběhlo, přičemž si mnu spánky, když v tom se v pokoji objeví Ayame.
"Už jsi vzhůru?" zeptá se pobaveně a já si najednou vzpomenu co se stalo, jak jsem omdlel. Nejednou se mi zdá, že vypadám jak rajče. Ayame si toho všimne a začne se hlasitě smát, div se neválí po zemi.
"Přestaň se smát !" křiknu po něm, ale on mě vůbec nevnímá. Ještě víc se naštvu a tak nafouknu tváře a otočím se Ayamemu zády.
"Ale no tak Yuki." řekne Ayame a jde směrem ke mně, ale toho já si nevšimnu a tak když ucítím, že si někdo sedá na postel, tak sebou znatelně cuknu. To Ayamemu nedá a začne se znovu smát. To mě ještě víc naštve a ještě víc se nafouknu.
"Za to nenapíši další díl té povídky.." řeknu uraženě.
"Ale no tak Yuki." řekne prosebně Ayame. Vím totiž, že je zvědavý co bude v dalším díle, a tak je to pro něj muka, když nenapíši další díl.
"Říkám že nic nenapíšu a tečka." řeknu rázně.
"To mám zítra odjet do Ameriky?" zeptá se a je při té jeho větě sebou trhnu a prudce se otočím k Ayamemu.
"Ne, ne, já to klidně napíšu ještě dneska, ale nikam nepojedeš, slibuješ?" zeptám se ho s vážným výrazem a dívám se mu zpříma do očí.
"Tak domluveno, ty napíšeš dneska další díl a já zítra a nikdy nikam nepojedu." Usměju se na Ayameho a přikývnu.

"Domluveno." řeknu si spíše pro sebe a zvedám se z postele, abych si mohl vzít počítač a něco napsat. Vezmu počítač a sednu si zpátky vedle Ayameho na postel. Asi po deseti minutách je Ayame docela dost unavený a tak si položí hlavu ke mně do klína a usne. Vzpomenu si, když tohle udělal poprvě, je vždycky tak strašně moc roztomilý. Ještě chvíli se na Ayameho zasněně dívám, ale naštěstí se konečně proberu z transu a začnu psát další díl. Když mám konečně napsáno pět stránek, tak si opatrně položím počítač na noční stolek vedle postele, tak abych nevzbudil Ayameho. Potom vezme opatrně Ayameho a posunu mu hlavu na polštář do mé postele, nechce se mi ho budit a vyhánět, aby si šel lehnout do své postele a odnést bych rozhodně nedokázal, protože jsem o něco drobnější. Zhasnu lampičku a lehnu na bok čelem k Ayamemu. Zasněně se na něj dívám a neodolám a začnu ho hladit po tvářích a vískat ve vlasech. Když sebou Ayame zavrtí rychle se otočím a dělám, že spím. Jenom doufám, že jsem ho nevzbudil. Řeknu si a snažím se usnout.

Love story 6/8

31. října 2014 v 16:37 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
6.díl
Kamisawa Ayame:
Ráno se probudím a Yuki nikde. Sakra, měl bych se alespoň teď osprchovat, ale nejdřív se musím jít nasnídat, protože mám strašný hlad.
Jak sedju schody, už vidím na zemi Yukiho. Přiběhnu k němu a zjistím, že jesnom spí.
"Pako, po ztrátě krkve máš odpočívat." usměju se a odnesu ho do postele. Vezmu mobil a vytočím číslo Yukiho mamky.
"Dobré ráno, tady Ayame, nevzbudil jsem vás?"
"Dobré Ayame, ne, já už jsem vzhůru. Děje se něco?" zeptala se a já slyšel i její úsměv.
"Víte... Yukimu není dobře, tak jsem vás chtěl poprosit, jestli můžeme zůstat doma." věřil jsem, že řekne ne, nikdy jsem nezůstával doma, ani když jsem byl nemocný.
"Už jsem vás omluvila ve škole, nedělej si starosti. Jak je mu?" překvapila mě.
"Líp než včera. Moc vám děkuju, nashledanou." usmál jsem se.
"Měj se hezky, ahoj." položil jsem telefon. Oddechl jsem si, když v ten moment na mě vyskočil Yuki, objal mě kolem krku a já ho musel chytit pod zadkem.
"Dobré ráno!" řekne s úsměvem a přiloží tvář na tu moji.
"Už je ti líp, že?"
Radostně přikývne. Jsem rád. Sundám ho ze svých zad a jdeme se nasnídat.

"Ayameee, tady je nudaaaa." stěžuje si Yuki, zatímco já dělám úkol do slohu, který měl být mimochodem už na dneska.
"Tak si jdi hrát." odbyju ho. Yuki zkříží ruce na hrudi a nafoukne tváře. Proboha, je tak roztomilý! "Tak jdi třeba vynýst odpadky." řeknu a raději se zahledím do sešitu. Yuki se tedy zvedne, vezme odpadkový koš a jde s ním ven. Nedá mi to a musím se na něj podívat z okna. Vidím Yikiho, jak poslouchá moji matku, která jde do práce. Sakra, neposlouchej ji! Zase o mě jenom lže! Vylítnu z pokoje, obuju se a spěchám za Yukim, než mu moje matka řekne další blábol.
Když vyjdu ven, ona je už v trapu a Yuki vypadá šokovaně. Co mu řekla?


Hachiro Yuki:
Jsem naprosto šokován. Ayame přece nemohl...
"Yuki !" uslyšel jsem a tak jsem se otočil, stál tam Ayame.
"Ayame..." řeknu docela smutně.
"Yuki, co ti řekla?" zeptá se mě naštvaně Ayame, až se ho začínám bát.
"Nic důležtého." oseknu naštvaně.
"Yuki, prosím řekni mi to." zeptá se mě znovu, ale už o něco klidněji.
"Ne!" křiknu po něm.
"Yuki, prosím!!" zakřičí na mě a začíná se ke mně přibližovat.
"Nepřibližuj se ke mně!" křiknu a udělám několik kroků dozadu.
"Yuki, prosím, ať už ti řekla cokoliv, tak to není pravda." řekne a znova se snaží ke mně přiblížit, ale já jeho slovům nevěřím.
"Říkám ať se ke mně nepřibližuješ!" křiknu až hystericky, určitě nás musí slyšet celá ulice. Ayame mě však neposlouchá a rozběhne se ke mně a sevře mně v náruči.
"Yuki." řekne, ale já nechci, aby se mě jakkoli dotýkal, potom co mi řekla jeho máma.
"Pusť mě!" začnu křičet a bouchat pěstmi do Ayameho, ale nemám tolik síly a tak to nemá zrovna velký efekt.
"Yuki, prosím, uklidni se, už to přeháníš."
"Nech mě na pokoji, Ayame!" křiknu a začnu ještě více kopat.
"Yuki přes-" nestihne to doříct, protože mu dám facku, asi jsem to přehnal, ale prostě nechci, aby se mě ještě dotýkal. Všichni co šli okolo naší ulice se na nás zmateně dívali.
"Promiň Yuki, ale tohle jsi přehnal." uslyším, když ucítím na svém zápěstí Ayameho silný stisk. Otočí se a táhne mě domů, když se za námi zavřou dveře, rychle se vymaním z Ayameho sevření a utíkám zase do pokoje pro hosty. Hned, jak tam vběhnu, tak za sebou zavřu dveře a otočím klíčkem v zámku. Svalím se na postel, která je uprostřed místnosti. Na podlaze jsou ještě stopy zaschlé krve, vzpomínám si, jak jsem si tehdy tady chtěl vzít vlastní život. Byl jsem rád, že mě Ayame zachránil. Myslel jsem si, že mě miluje, že spolu budeme šťastně chodit, byl jsem naivní, nic z toho se nestane. Zavřu oči a vzpomenu si co mi Ayameho mamka řekla.

"Jsi moc hodný kluk, Yuki, a proto tě raději varuji před Ayamem."
"Proč?" zeptám se ji udiveně.
"Je mi to líto, ale Ayame tě nemiluje Yuki." řekne rozhodně a lítostně. Nevím proč, ale nemyslím si, že mi lže.
"To přece nemůže být pravda?" zeptám se spíš sám sebe než jí.
"Je mi tě líto, ale jenom si s tebou hraje."
"Ne, to přece nemůže být pravda." řeknu smutně, ale začínám, tomu pomalu věřit.
"Proč bych ti měla lhát? Znám ho moc dobře, zase se nudil a tak si zrovna tebe vybral za oběť." řekne smrtelně vážně a mě její slova naprosto bodnou u srdce.
"Tohle by přece Ayame nikdy neudělal."
"Proč si myslíš, že se ho ve škole všichni straní? Není to jenom kvůli jeho síle, ale protože si rád zahrává s nevinnými srdci. Měl bys to s ním rychle ukončit, jinak tě to bude jště více bolet Yuki." řekne mi a odejde.

Stále se mi její slova ozývají v hlavě. Tak moc mě bolí u srdce, cítím se, jako by se mi v tu chvíli srdce rozbilo na miliony, už nesložitelných dílků. Někdo zaklepe na dveře a já vím přesně kdo to je, kdo jiný než Ayame.
"Yuki." zavolá na mě, ale já mu nehodlám odpovědět. Uslyším jak zkouší otevřít dveře, naštěstí jsem zamkl a tak se nemá jak dostat dovnitř. "Yuki, otevři mi prsím." řekne znovu, ale s ním nehodlám mluvit a už vůbec ne mu otvírat. Převalím se na bok a snažím se nevnímat Ayameho hlas, který na mě volá. Zavřu oči a snažím se nevnímat celé své okolí.

Kamisawa Ayame:
Ta... ta... kráva! Nejraději bych ji zabil.
"Yuki." zkouším to znova. "Veřil bys raději té, která by mě nechala na ulici, nebo člověku, který tě miluje?" zeptám se, ale odpověď se mi nedonese. Rozhodl jsem se pro jednoduché rozhodnutí. "Když mě tu nechceš, tak já půjdu, najdu si bydlení, nebo něco takového, ale už tě nikdy neuvidím, pokud si to takhle přeješ." chci odejít, ale zpoza dveří se konečně ozve.
"Ne! Nechoď, prosím..." vzlykal. "Ale... řekni mi pravdu." vrátil jsem se zpátky ke dveřím.
"Jak bych ti mohl lhát?"
"Opravdu... opravdu mě miluješ?" cítím se, jakoby měl pochyby o tom, že mé city k němu jsou skutečné.
"Samozřejmě." řeknu rozhodně.
"Lžeš! Jenom si se mnou hraješ, nic víc!" Cože? "Chceš mi jenom ublížit! Jsem pro tebe jenom hadrová panenka!" to už nevydržím a vykopnu dveře.
"Nepřibližuj se! Nechej mě!" bránil se, když jsem ho chytl pod límcem a zblízka se mu díval do očí.
"Myslíš, že bych byl takový?! Kdybych chtěl někoho svést, choval bych se, podle dospělých, "hezky", protože když na někoho uděláš první dojem, můžete se spřítelit! Myslíš, že nemám jediného kamaráda kvůli tomuto?!" vytřeštěně se na mě díval. Lekl jsem se, že jsem ho vystrašil příliš moc. Pustím ho a sklopím hlavu. "Promiň."
Vezme mou tvář do dlaní a podívá se mi do očí.
"Takže lhala..." usměje se trochu. Všechno pochopil správně. Zatím.
"Jistě, že ano!"
"Ayame... " začne a hned na to mi vlepí další facku. "Jsi idiot?! Neopovažuj se na mě řvát, protože jsem dost emociálně na dně! To chceš, abych pořád jenom brečel?!" dívám se na něj nechápavě. "tvoje matka mi něco nakecá, to mi ublíží a pak po mně ještě řveš! Víš, jak se cítím?!
"Yuk-" Pochopil mě!
"A nikam se nestěhuj! Zůstaneš tady, rozumíš?! Tady, protože já tě milu-" zakryl si pusu a mě se znovu rozbušilo srdce. "O-mlouvám se. já- nechtěl-" přeruším ho polibkem.
"Taky tě miluju." řeknu mu a oba se usmějeme, i když já o trochu víc. "Už jsem se bál, žes jí uvěřil."
"Otevřel jsi mi oči." řekne mi a obejme mě kolem krku.

Hachiro Yuki:
Jsem šťastný, že mě Ayame miluje. Teď vím jistě, že nás už nic rozhodně nerozdělí. Nejraději bych si nafackoval, jak jsem jí na to mohl jenom skočit? Zeptám se sám sebe a přitom se silně tisknu k Ayamemu.
"Yuki, nemůžu dýchat." zakřehotá slabě Ayame a já svůj stisk kolem jeho krku ihned uvolním.
"Promiň." řeknu kajícně, vůbec nechápu kde se ve mně ta síla vzala, ale asi je to tím, že Ayameho miluji. Usměji se.
"Takhle ti to sluší mnohem víc." řekne Ayame.
"Huh?" nechápu jak to myslel.
"Myslel jsem tím, když se směješ." řekne mi mile a já zčervenám a teď se klidně vsadím, že jsem červenější než rajče.
"Děkuji." řeknu trochu stydlivě. Nejsem zvyklý, že mi takhle někdo lichotí.
"Co budeme dělat Yuki?"
"Hm... chtěl bych se podívat na nějaký film"
"Aha." řekne Ayame.
"Samozřejmě s tebou." dodám s úsměvem. Ayame se hned na to usměje.
"Tak jo, ale vybírám film." řekne neústupně Ayame.
"No dobrá, ale žádný horor."
"Proč?"
"Protože u hororů se bojím."
"Aha." řekne Ayame, ale na tváři mu hraje zlověstný úsměv. Chci něco říct, ale to už Ayame zmizel v obývacím pokoji. Povzdechnu si, snad nevybere nic strašnýho. Raději ho půjdu zkontrolovat, v obýváku je úplná tma.
"Ayame?" zavolám trochu vyděšeně. Najednou mi někdo zaváže oči.
"Musí to být překvapení." pošeptá mi Ayame a vedle mě směrem k pohovce, alespoň myslím.
"Musím mít zavázané oči?" zeptám se znepokojeně.
"Neboj, už jen chvilku." řekne Ayame a posadí mě na pohovku. Zapne televizi a zapne film. Až když film začne, tak mi sundá šátek z očí. Najednou tam někdo někoho zabije, leknu se a stulím se k Ayamemu. Je mi jasné, že přesně o tohle mu šlo, protože se vítězně usměje.
Ráno se probudím na Ayamem, asi jsem na něm včera usnul. Opatrně se zvednu, tak abych ho nevzbudil a jdu do kuchyně udělat snídani. Když dělám snídani, zapípe mi mobil v kapse, vezmu ho a podívám se na displej. Přišla mi smska. Pousměji se, mamka už dneska přijede, vlastně by měla už za chvíli být tady. Na to v zámku zachrastí klíče.

Love story 5/8

31. října 2014 v 16:36 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
5.díl Hachiro Yuki: Byl jsem pevně rozhodnut, že začnu psát, až v pondělí, ale když se na mě Ayame podívá s psím pohledem, moje počáteční rozhodnutí se čím dál více ztrácelo. "Ayame nech toho, už jsem řekl." "S čím mám přestat?" zeptá se mě nevině. "Ty víš s čím, tak ze mě nedělej blázna." "Ne, vážně s čím mám přestat?" zeptá se mě snad ještě neviněji. "Ayame." "No?" "Tohle na mě neplatí." Ale v duchu cítím, jak se moje rozhodnutí, čím dál víc ztrácelo. "Vážně?" zeptá se mě provokativně. "Vážně." řeknu, ale v mém hlase šly slyšet už značné pochyby, doufám, že si toho Ayame nevšiml. "Ale podle tvého hlasu to zabírá víc, než dost." řekne a usměje se vítězně. Jak se znám, tak když se s Ayamem budu hádat ještě chvíli, tak vím určitě, že Ayame vyhraje, ale já se tak snadno nedám. Otočím se a lehnu si na postel, pro jistotu si lehnu na břicho, hlavu zabořím do polštáře a jiným polštářem si přikryju uši, abych Ayameho neslyšel. Tak a teď už mě určitě nepřemluví, řekl jsem, že v Pondělí, tak to bude v Pondělí a tečka. Vítězně se pro sebe usměju. Kamisawa Ayame: Takže on si myslí, že vyhrál, jo? Vstanu a začnu ho lechtat. "Dost! Pře- staň!" smál se. "Tak napíšeš ho?" "Jo, nap-píšu!" přestanu a dám mu svůj notebook, aby dodržel slib a sednu vedle něj. Jak já jsem nervózní! Poprvé uvidím umělce, jak pracuje! Yuki si utřel slzy od smíchu a přihlásil se na blog, kde začal psát. Mě bohužel přepadla únava, tak jsem spadl do jeho klína. Yuki zkameněl a neudělal nic, neodsrčil mě, prostě se na mě překvapeně díval. Ucítil jsem jeho dotyk, jak mi odhrnuje vlasy z obličeje. Když se probudím, je už večer, naproti mně ležel notebook a Yuki nikde. Sešel jsem do kuchyně, kde Yuki i jeho máma večeřeli. "Už jsi vzhůru?" usmála se na mě. Jak si mě všiml i Yuki, odvrátil tvář stranou. "Jo." sedl jsem naproti němu. "Ta-tak já se jdu osprchovat." zvedl se a odešel. Nedojedl večeři... Co mu je? "Jdu se pdívat, co mu je." oznámím jeho mámě. "Dobře, já musím do práce, tak ahoj." odejde. Jdu po schodech nahoru, když uslyším Yukiho křik. "Yuki!" rozrazím dveře a spatřím Yukiho úplně v pořádku... a do půl těla nahého. "A-Ayame?" "Promiň, myslel jsem, že se něco stalo." zavřu dveře. Takže křičí ze stejných důvodů, jako já - aby se mu ulevilo. Na moje čistě bílou košili kápla krev, jak jinak, než z nosu. Do prdele, jakej já jsem perverzák! Jakoby to na těch záchodech nestačilo! Už to nemůžu skrývat! Musím mu to říct. "Sprcha je volná." vyšel ven Yuki a já ho chytil za ruku. "Co-co se děje?" zeptá se mě a já jsem červený... ne rudý. "Yuki, musím ti něco říct." nechápavě se na mě podívá a taky se začervená. "Má-mám tě rád!" rychle mu pustím ruku a zamču se v koupelně. Sakra, teď si připadám trapněji! Proč jsem zalezl? Hachiro Yuki: Naprosto jsem po těch slovech ztuhl. Nemůžu ze sebe vydat, ani hlásku, natož pak něco udělat. Docela hodnou chvíli tam jen tak stojím, když se konečně trochu vzpamatuji, chci na Ayameho zaklepat, ale ruka se mi v půlce pohybu naprosto zastaví. Chci mu říct, že ho mám taky rád, ale nevím jak. "Ayame?" zavolám na něj nejistě. Nic, nikdo se spoza dveří neozval, řeknu si, že to zkusím ještě jednou. "Ayame!" tentokrát zakřičím, ale pořád nic. "Ayame otevři, prosím! Ayame, no tak, otevři mi prosím." vážně mi docházejí nervy. "Ayame já..." odmlčím se. Musím mu to říct a tečka. Dodávám si odvahu. "Ayame já tě-" nedokáži mu to říct. Nahrnou se mi do očí slzy a tak raději rychle utíkám pryč. Nevím kam. Nakonec běžím do pokoje pro hosty. Chodím po pokoji asi deset minut. Chci mu to říct. Já, snažil jsem se, ale nejde to, já prostě nevím, proč mu to nedokážu říct. Tak strašně jsem mu to chtěl konečně říct, ale nejde to. Opakuji si dokola pořád tu jednu a samou větu. Svezu se po dveřích na zem, schovám si hlavu mezi kolena a nanovo se rozbrečím. Jsem slaboch a já to vím. Jsem naprosto zoufalý, ani nedokáži říct, milované osobě, že ji miluji. Jsem naprosto na dně, nedokáži se po tomhle na Ayameho podívat. Ne. Nedokáži se s ním ani setkat. Nedokáži nic. Sáhnu si do zadní kapsy u ryflí, které mám na sobě a vytáhnu malý kapesní nožík. Je sice malý, ale dost ostrý na to, aby mi pomohl. Rukávy si vyhrnovat nemusím, protože mikinu a tričko jsem nechal v koupelně, kde je Ayane zamčený. Aspoň o práci míň. Natáhnu před sebe levou ruku a podívám se na zápestí, kde se mi hezky viditelně rýsují žíli. V pravé ruce svírám svůj malý kapesní nožíček. Opatrně přiložím nožík k žíle. Nejdřív si po ni lehce jenom tak přejíždím. Po chvilce se odhodlám přitlačit. Po ruce mi začnou stékat malé karmínové pramínky krve, které po tom kapou na zem a dělají skvrny. Pohyb zopakuji několikrát za sebou. Když usoudím, že mám dost rozřezané zápěstí na to, abych mohl vykrvácet, tak se opatrně zvednu a zamířím ke skříni, kterou, otevřu. Zanechávám za sebou stopy krve. Když skříň otevřu opatrně do ní vlezu a zavřu se. Po chvilce, kdy stojím kvůli strátě krve, mi začínají slábnout nohy a tak se posadím. "Ach, Ayame, kdybys tak věděl, jak moc tě miluji." šeptnu si pro sebe. Ale když ti to nedokáži říct, tak raději umřu něž se na tebe dívat, jak jsi smutný, protože si určitě myslíš, že tě nemiluji. Zavřu oči. Kamisawa Ayame: Po deseti minutách se odhodlám vyjít z koupelny. Vydím, že Yuki nikde není a že v pokoji pro hosty je zavřeno, tak jdu tam. Otevřu dveře, ale místnost je prázdná. Podivím se, co jsou ty skvrny na zemi, vypadají čerstvě. "Ach, Ayame, kdybys tak věděl, jak moc tě miluji." uslyším. Ozvalo se to ze skříně? Otevřu skříň a zastaví se mi srdce při pohledu na Yukiho. Okamžitě ho vytáhnu ven, roztrhnu kus svého trička a obvážu mu zápěstí. "Proč jsi to udělal?!" křičím na něj plný bolesti a smutku. Sotva se na mě podívá, je bledý, až mám strach, že umře. "Ty seš takovej kretén." obejmu ho a dám průchod svým emocím, které dopadají na jeho záda a stékají dolů. "Miluju tě a ty chceš, abych se trápil...? Proč?" zašeptám. Yuki mě slabě obejme. "Nedokážu to říct. Jsem slaboch... promiň. Nic nedokážu, nechci ti ublížit..." "Myslíš, že když budeš ubližovat sobě, tak mě tím neublížíš?! Kreténe!" "Promiň..." Oba jsme tam seděli na zemi a brečeli, jak želvy. "Řekni mi to... ještě jednou..." řekl mi a já se od něj odtáhl a vzal jeho tvář do dlaní. "Miluju tě, ty kreténe." a nakonec ho políbil. Uvědomil jsem si, že on ke mně cítí to samé, jen to nedokáže říct. "To je v pořádku, už nebreč. A slib mi, že už nic podobného neuděláš, hm?" utřu mu palcem poslední slzu a pousměju se. "Jo, slibuju." taky se pousměje. Je příliš slabý na to, aby vstal, tak ho v náručí odnesu do jeho postele. "Zlobíš se moc?" zeptá se mě provinile. "Nezlobím se, ale příště budu nasranej, jak bába v zelí." uložím ho do postele a přikryju peřinou. "Proč jsi to udělal?" klekl jsem k jeho posteli a čekal na odpověď. "Protože... protože..." odmlčel se a otočil hlavu stranou, aby se mi nemusel dívat do očí. "Život je krutý, ale láska je opak. Když si vezmeš život, vezmeš sebou i tu poslední šanci na lásku." připadal jsem si jako něaký Einstein. Vyjeveně se na mě podíval. "A teď spi." dal jsem mu pusu na čelo a měl v plánu odejít do kuchyně, ale Yuki mě chytil za ruku. "Zůstaň tu, prosím." stisk měl pevnější, už mu bylo lépe, jsem rád. Klekl jsem si tedy zpátky, dokud jsme neusli. Hachiro Yuki: Uprostřed noci se probudím s bolestmi hlavy. Vedle mě spal Ayame, trochu jsem zčervenal. Opatně jsem vymotal svou ruku z té jeho, tak abych ho nevzbudil. Pousmál jsem se, vypadal tak nevině a zranitelně, když spal. Opatrně jsem vstal, trochu se mi zatočila hlava, ale ustál jsem to, vzal jsem mobil a zavolal mamce, kde je. "Ahoj mami." "Ahoj Yuki, copak se děje." "Kde jsi prosím?" "Promiň zapomněla jsem ti to říct, ale musím jet za tetou, prý, že jí umřel strýc." řekne mi smutně. Trochu se mi do očí nahrnou slzy, ale zadržím je. Měl jsem strýce rád, byli jsme si docela blízký, je mi divný, že tak náhle umřel. "Kdy se vrátíš?" "Asi až v Pondělí, promiň zlatíčko." "Ne to je v pořádku." "Zvládnete to doma sami?" "Jasně, že jo." "Tak dobrá, potřebuješ ještě něco?" "Mami, není mi moc dobře, mohl bych do konce týdne zůstat doma?" "Jestli ti není dobře, tak jo, ale nemám raději přijet zpátky?" "Ne, to je v pořádku." "Když tak řekni Ayamemu, že může zůstat doma s tebou, ve škole vás omluvím oba, ano?" "Jasně, moc děkuji mami." "Nemáš zač, hlavně se brzy uzdrav, ano?" "Jo, tak já už půjdu, tak ahoj mami v pondělí." "Ahoj a dávejte na sebe pozor." "Jo." řeknu a položím hovor. Není mi moc dobře. Sejdu schody dolů, ale zatočí se mi příliš hlava a málem to neustojím, ale stihnu se ještě zachytit zábradlí u schodů. Opatrně sejdu zbytek schodů, až potom, co si rožnu zjistím, že mi spadl kousek Ayameho trika, kterým jsem měl zavázané zápěstí, zase mi začne téct krev. Povzdechnu si, tohle snad není možný, to jsem se až tak moc podřezal? Zeptám se sám sebe. A jo, vlastně ano, protože jsem se chtěl přeci zabít. Jsem génius, záhada proč mám tak moc rozřezané zápěstí je vyřešena. Chci jít do kuchyně, ale zase se mi zatočí hlava a to už neustojím a padám k zemi.

Love story 4/8

31. října 2014 v 16:35 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
4.díl Hachiro Yuki: Byl jsem moc rád, že se Ayame nastěhuje k nám už dneska. Škola už konečně končila a tak jsme se nejdřív stavili u Ayameho vyzvednout zbytek kufrů a nastěhovat je ke mně do pokoje. Mamka nám taky pomohla, za což jsem byl rád. V pokoji jsem měl dvě skříně, takže to vyhovovalo, protože jedna byla celá prázdná a tak si tam Ayame mohl dát v klidu všechny svoje věci. Když jsme všechno vybalili, tak jsme si oddechli, bylo to docela vyčerpávající. "Tak já jdu do práce kluci, buďte opatrní a nedělejte blbosti." "Máš dneska noční?" zeptám se. "Ano, ale už musím jít. Chovej se tu jako doma Ayame. Doufám že se ti tu bude líbit a jestli ti to nebude vadit, byla bych ráda, abys mi tykal, ale jestli chceš tak mi vyhovuje i oslovaní mami." "Mockrát děkuji." řekne Ayame vděčně. Když mamka odejde, tak Ayamemu ukážu celý dům, aby se tu mohl orientovat. "Půjdu se osprchovat." "Jasně."odpoví Ayame a jde do pokoje. Nevím proč, ale mám chuť se mu vyznat, nevím kde se ve mně vzala ta odvaha, ale rozhodně toho hodlám využít. "Ayame já tě mil-" nedokončím větu, protože mě někdo vyruší a ten někdo je máma. "Yuki zapomněla jsem si na stole papíry do práce prosím doneseš mi je!" "Jasně!" křiknu naprosto naštvaně, nic horšího se snad stát nemohlo. Už jsem mu to konečně málem řekl, ale máma si prostě zrovna teď musí říct, že něco potřebuje. Podám mámě s vražedným pohledem papíry a jdu do sprchy. Vysleču se a pustím na sebe proud vlažné vody a snažím se uklidnit, matka mě teď pořádně nasrala. Když vyjdu z vany, uvědomím si, že jsem si zapomněl pyžamo v pokoji. Do pokoje vejdu jenom s ručníkem kolem pasu, když však na sobě ucítím Ayameho pohled zčervenám, tak že bych mohl konkurovat v soutěži, kdo je víc červenější: Já versus jahoda. Raději se otočím k posteli a začnu hledat pyžamo. Kamisawa Ayame: Měl jsem pocit, že jsem něco zaslechl po tom, co mi řekl, že jde do sprchy. Rozvalil jsem se na novou postel. Ještě nikdy jsem se necítil doma víc, jak tady. Do pokoje přijde Yuki, že si zapomněl pyžamo. Zírám na něj, jak na panenku Marii. Brzy si však všimnu, že se kvůli tomu červená, což udělám taky a rychle odvedu zrak jinam. Sakra, má tak hezký tělo! Zavřu oči, aby mě to pořád nepokoušelo dívat se na něj. Když jsem byl osprchovaný i já, zalezli jsme do postele a ještě si povídali. "Yuki, jak jsi přišel na tn blog? Random přes google jako já? Nebo ti to někdo dopoučil?" zasmál jsem se. "No- já- přes google." zasmál se taky, ale o něco nervózněji. Proč musí mít pořád nějaká tajemství? Už mě to štve. "Chováš se divně. Víš, je tu něco, co bych ti měl říct." zhluboka jsem se nadechl. "Jak jsem začal číst takovéto povídky, se ze mě stal gay." čekal jsem, že začne vyšilovat a už nebude chtít, abych s ním bydlel. Yuki se na mě otočil. Byla tma, takže jsem mu neviděl do tváře, ale určitě byl překvapený. "Ne-nemyslím, že bych byl do tebe zamilovaný, nebo něco... jen chci, abys to věděl." rychle jsem se otočil ke zdi. "Dobrou." "Nejsi sám, Ayame. Taky to se mnou začalo něco dělat. Dobrou." Něco dělat? To jakože je taky gay? Takže bych měl šanci! S touto milou představou jsem usnul. "Ayame, Ayame..." vzbudil mě uprostřed noci Yuki. "Co se děje?" vylekal mě. "Víš, nemůžu usnout, musím ti to říct." sevřel ruce v pěst a svěsil hlavu dolů. "Já- já-" bylo ticho a já byl vážně ospalý. "Řekneš mi to zítra, ano?" trochu smutně se na mě podíval a přikývl. Zalehl do postele a myslím, že usnul. Ráno mě probudil jeho budík. Jak já nesnáším ranní vstávání, ale když bydlím u Yukiho doma, je to něco jiného. Těším se do školy, snad poprvé v životě. Hachiro Yuki: Natáhnu ruku k nočnímu stolku a vypnu budík. Dneska je středa, takže máme jen čtyři hodiny, protože je naše učitelka nachlazená. Normálně by se mi do školy nechtělo a ještě chvilku bych ležel, ale když se otočím a spatřím Ayameho, že už je vzhůru, tak rychle vstanu. "Dobré ráno, Ayame" řeknu mile a přidám k tomu úsměv. "Dobré ráno, Yuki" odpoví mi stejně mile Ayame a zívne si. Asi se mu taky nechce moc vstávat. "Kluci! Rychle vstávat mám pro vás nachystanou snídani a žádné odmlouvání!" křikne po nás máma nekompromistně. "Jasně mami, vždyť už vstáváme!" zavolám na mamku otráveně. Pak si vzpomenu, co jsem v noci chtěl Ayamemu říct. Cítím, jak se mi do tváří hrne červeň, nechci aby mě tak Ayame viděl a proto se rychle otočím. "Yuki?" "Hm?" odpovím mu, ale zůstám pořád otočený. "Co jsi mi to chtěl v noci říct?" zeptá se mě. Myslím, že jsem ještě víc zčervenal a tak se raději, ani po této otázce na Ayameho neotočím. "No..." odmlčím se. "No?" zopakuje po mě Ayame zvědavě. "Promiň, že jsem tě v noci vzbudil." řeknu a ignoruji předchozí otázku. "To neřeš, ale co si mi chtěl říct?" zeptá se mě znovu Ayame. On je vážně neodbytný. Povzdechnu si a snažím se vymyslet nějakou výmluvu. Ne že bych mu to nechtěl říct, spíš bych mu to chtěl říct do očí, aby mi věřil, ale zrovna v tuto chvíli jsem snad červenější než rajče a tak se na něj vážně nemůžu otočit. "Musím se jít převlíct jo, dořešíme to později?" řeknu, popadnu oblečení a mířím se převlíct do koupelny. V koupelně se pro jistotu zamknu. Svezu se po studených kachličkách. Jsem vážně zoufalý, vůbec nevím jak mu to mám říct a už vůbec nevím jak bude reagovat. "Ayame jsi v pořádku?" zeptá se mě máma. "Jasně, proč?" zeptám se, protože nevím proč bych neměl být v pořádku. "Ayame říka, že ses ráno choval trochu divně a navíc se v koupelně nikdy nezamykáš." "Neboj, jsem v pořádku." řeknu ji s jistotou v hlase. Když máma odejde rychle se převleču, vyčistím si zuby, opláchnu si obličej a mířím do pokoje. Ayame je už taky převlečený. "Koupelna je volná." řeknu a poskládám si pyžamo na posteli. "Už jsem byl v koupelně dole." řekne mi a usměje se. "Aha, tak máma nám jinak už nachystala snídani, tak jestli chceš tak na mě nečekej a jdi se najíst." "Ne to je v pořádku počkám na tebe." řekne rozhodně a pozoruje mě jak skládám pyžamo. "Jak chceš, jenom rychle poskládám pyžamo." Když mám pyžamo složeno, otočím se na Ayameho. "Tak jdeme na snídani?" zeptám se ho, ale vůbec nereaguje. "Halo, Ayame!" křiknu po něm, ale nic, pořád sedí a dívá se na mě. Až když mu zamávám rukou před obličejem, konečně se probere. Kamisawa Ayame: "Co?" trhnu sebou. "Snídaně." pozvedne obočí Yuki a já se trochu začervenám. "Jo, jasně." zareaguju a sejdeme do kuchyně, kde se nasnídáme a vyrazíme do školy. "Vážně, cos mi to chtěl říct?" zase se ho zeptám a on zčervená. "To není nic důležitýho. Stejně jsem na to zapomněl." otočí hlavu na druhou stranu. Taky mu chci něco říct. Možná jsem nejsilnější a největší postrach ze školy, ale na něco takového se nezmůžu. O přestávce mi řekne, že musí na záchod, ale já mám špatný pocit, proto ho tajně sleduju. Když zaleze na záchody, vleze za ním i pár těch šikanérských kreténů a mě dojde, co se bude dít. Rychle běžím za nimi, abych předešel tomu nejhoršímu. Jakmile přijdu dovnitř, vidím, jak parta kluků je kolem něj a jeden z nich drží jeho sešit. Yuki vypadá vystrašeně a celkově psychicky v háji. "To, co píšeš, je totální sračka!" a začne ho tím sešitem mlátit. Yuki se přikrčí a z očí mu tečou slzy. "Přestaňte!" zakřičím na ně. Hned, jak mě spatří se trochu leknou, ale snaží se být "odvážní". "Hele, kdopak nám to přišel? Náš školní problema-" než to dořekl, přiletěla mu jednu do nosu a dalším dvěma klukům taky, ten poslední stačil utéct. Yuki se na mě vyděšeně podíval. Přišel jsem k němu a chtěl mu pomoct vstát, ale on se snažil dostat se ode mě co nejdál. "Neubližuj mi! Prosím..." zaškemrá a já si uvědomím, že vždycky, když jsem někoho mlátil, tak to schytali i ostatní, nevinný lidé, i učitelé. Tohle mu musela ta drbna tenkrát říct, proto se mě bojí. Sehnu se k němu a on se snaží bránit rukama, ale já mu je chytnu a obejmu ho. Slzy mu přestanou téct. "Tobě neublížím." cítil jsem jeho ruce na mých zádech. Odtáhl jsem se a usmál se na něj. "No, musíme zpátky do třídy." vzal jsem jeho skoro zničený sešit a uviděl, co píše: "Nedokázal si připustit, že ho miluje. Opláchl si obličej, a když na něj jen pomyslel, zčervenal." To jsou přece...! "Ty jsi... Moonlight, že?" zeptám se. Yuki se na mě překvapeně podívá a pak zase sklopí hlavu. Hachiro Yuki: Nevím co mu mám odpovědět. Vím, že mi říkal, že to čte, ale i tak se bojím jak bude reagovat. "Jo, jsem." řeknu po chvilce ticha. "To je neuvěřitelný." usměje se na mě. Vůbec ho nechápu. "Co je na tom tak neuvěřitelného?" zeptám se ho udiveně. "Miluji všechny tvoje povídky, vždycky jsem chtěl poznat Moonlighta a moje přání se mi splnilo." odpoví mi nadšeně, což mě velmi překvapí. "Vážně?" zeptám se pro jistotu. "Vážně." řekne mi. "Nejsi zklamaný?" "Proč?" "No, že jsem to já?" zeptám se nejistě. "Vůbec ne." řekne mi a usměje se na mě. "Děkuji, že jsi mě zachránil." řeknu a zčervenám. "Ale, není za co." "Ale je, jinak nevím, co by se se mnou ještě stalo, ale určitě nic dobrého, vážně ti moc děkuji." "Tak dobrá, ale musíme jít do třídy." "Dobrá." řeknu a snažím se vstát, ale moc mi to nejde. "Podej mi ruku." Chtěl jsem zaprotestovat, že to zvládnu sám, ale raději jsem svou poznámku spolknul a podal Ayamemu ruku. "Děkuji." řeknu vděčně a chci udělat krok, ale v tom mě zabolí noha a padám, ale ne na zem, ale na Ayameho. Ayame to nečekal a tak spadne i se mnou. Když otevřu oči ležím na Ayamem. Zčervenám. Sakra, zapomněl jsem, že mi ti kreténi vymkli kotník. Kamisawa Ayame: On na mě leží... asi se propadnu do země, jak je mi trapně, ale víc se zajímám o Yaukiho nohu. "Co máš s nohou?" zeptám se ho. "Vymknutý." odpoví mi a posadí se, přičemž mi tlačí na můj... Potichu zasténám. "Děje se něco Ayame?" všimne si toho. "Víš, tahle pozice je trochu..." Yuki zčervená ještě víc a sleze ze mě. "Pro-promiň, neuvědomil jsem si to." vstal jsem a vzal ho na záda. Došel jsem s ním na ošetřovnu, kde se na nás usmála sestřička. "Ale, Hachiro-kun, ty už jsi tu zase?" zeptá se ho a já ho posadím na postel. Yuki jí řekne všechno, co se stalo, teda až na naši "nehodu". Sestra mu nohu prohlídne. "Po škole už budeš v pořádku, jenom to teďka nenamáhej, ano?" usměje se a obváže mu ji. Vezmu Yukiho zpátky do třídy a omluvím nás u učitelky, že jdeme pozdě. Pár holek se zase o přestávce vydá za Yukim, jestli je v pořádku a takové. Štve mě, když se kolem něj motají. Zaslechnu, jak si povídají dvě holky. "Ayame-kun donesl Yukiho-kun na zádech, to je divný." "Jo, jestli ho zachránil před těma šikanérama, jak to že nezmlátil i Yukiho-kun? Že by se změnil?" Měli pravdu, možná, že jsem se dokázal ovládat. Po škole už může Yuki chodit sám, takže se nemusím namáhat. Ne, že by byl těžkej, ale aspoň na nás nebudou čumět lidi. Došli jsme domů, kde jsem hned zapl svůj notebook. "Ty hned po škole čteš?" zeptá se mě. "Jo. Už se těším, až vydá novou poví-" vzpomenu si, že on je Moonlight. Kleknu před něj na kolena a začnu škemrat "Proč máš dovolenou?" "Víš, proč jsi mě v pondělí nesl na ošetřovnu? Protože jsem na blogu strávil hodně času a zapomínal jsem i spát, proto. Musíš si počkat, psát začnu až v podnělí." trochu se začervenal. Udělal jsem na něj psí oči.

Love story 3/8

31. října 2014 v 16:34 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
3.díl
Hachiro Yuki:
Ráno, když jsem se probudil, jsem se rychle převlíkl, abych mohl jít do školy dřív. Raději jsem ani nesnídal. Chtěl jsem si doběhnout do pokoje pro tašku, ale v tom uslyším zvonek. Kdo by mohl, takhle ráno zvonit? Řeknu si v duchu. Otevřu dveře a div nechytnu infarkt. Mezi dveřmi stojí moje první červenovlasá láska Kamisawa Ayame. Do tváří se mi nahrne červeň. Když mě Ayame pozdraví, nedokáží ze sebe vydat ani hlásku. Když si však uvědomím, že se červenám, tak zatřepu hlavou a udiveně se Ayameho zeptám, co tady dělá.
"A-ahoj Ayame, co tady děláš?"
"No, vlastně jsme sousedé, bydlím támhle naproti, tak jsem si myslel, že můžeme jít do školy společně." řekne Ayame s úsměvem.
"Jo, proč ne" řeknu se svým opět nic neříkajícím výrazem. "Chvilku ale počkej, musím si ještě zajít do pokoje pro svou tašku:" řeknu a rozběhnu se po schodech do svého pokoje. Popadnu tašku a mířím zpět za Ayamem. Pořád tomu nemůžu uvěřit, on pro mě vážně došel a chce jít společně do školy? Obuju si boty a zabouchnu dveře. "Můžeme vyrazit?" zeptám se zdvořile, když vidím, že Ayame se k ničemu nemá.
"Jo, jasně" řekne přátelským toném hlasu a usměje se. Počkat, on se usmál na mě, to jako vážně?
Půlku cesty spolu jdeme, ale nikdo nic neříká, už mi to ticho leze na nervy.
"Hele Ayame?" zeptám se jako by nic
"Hm?" vydá ze sebe Ayame.
"Proč si pro mě došel, když jsem se k tobě včera choval tak strašně?"
"No... včera u nás byla tvoje máma a chtěla, abychom byli přátelé, a tak jsem jí řekl, že není problém, no a tak jsem si řekl, že by bylo dobrý pro začátek, společně ráno chodit do školy."
"Aha" řeknu. Cítím se smutně, že pro mě došel jenom kvůli mámě, avšak nic na sobě nedám znát.
"Jestli se se mnou nechceš bavit a tohle děláš jenom kvůli mé mámě, tak toho prosím tě nech, nepotřebuji žádné kamarády a už vůbec ne nějaké, kteří se se mnou baví z donucení." vychrlím na Ayameho, skoro až plačtivě a když cítím, že se mi do očí hrnou slzy, raději se rozběhnu a běžím někam pryč, je mi jedno kam, hlavně co nejdál od Ayameho. Bohužel se neotočím a tak si vůbec nevšimnu, že Ayame běží za mnou. Za rohem zatočím a nechám si slzy stéct po tváři, když v tom se za mnou objeví Ayame. Rychle sklopím pohled k zemi, aby mi neviděl do mé uplakané, smutné tváře. "Můžeš mě prosím nechat, aspoň chvíli o samotě." řeknu prosebně a snažím se zadržet vzlyky, tak aby je Ayame neslyšel. Bylo mi trapně, nechtěl jsem, aby mě viděl v takovém stavu.


Kamisawa Ayame:
Proč zdrhá? Rozeběhnu se za ním a po chvilce se zastavíme.
"Můžeš mě prosím nechat, aspoň chvíli o samotě." řekne mi.
"Ne, docela by mě zajímalo, proč se tak chováš. Nejdříve ses ukázal jako nevinný štěnátko, pak se z tebe vyklube vrčící pes a nakonec vypadáš, jakobys všeho litoval. Řekni mi proč? To protože jsem se dozvěděl, že čteš ty samé povídky, co já? Že máš rád yaoi?" trochu se nad tím zasměju. Chvilku váhal, takže jsem věděl, že mi bude lhát.
"Jo..." špitne.
"Lžeš." ještě víc se nakrčil, snad abych mu neviděl do tváře, ale odpovědi se nedočkám. Povzdychnu si a zvednu k němu ruku. "To už je tvoje věc, jenom mě nech, abych byl tvůj kamarád." přesně tak. Vím, že ke mně nebude cítit to samé, co já k němu, ale chci mu být nablízku a chci, aby mi věřil.
Překvapeně se otočí a taky mi podá ruku, přičemž mi začne silně bušit srdce.
Cestou do školy jsme si povídali o všech těch povídkách a takový. Ostatní na nás koukali, zvlášť na mě, protože já jsem byl vždycky samotář, ale teď mě viděli usmívat se a ještě s kamarádem. I Yuki se smál, vypadalo to, že si to se mnou opravdu užívá.
Po škole jsem ho zase doprovodil domů. Otevřel jsem svoje dveře dřív než on takže se mu naskytl pohled mých kufrů v chodbě a matka vřeštící: "Kdy konečně vypadneš?! Mám tě plný zuby!"
Když jsem si všiml, že vypadal dost překvapeně, usmál jsem se na něj, abych mu dal najevo, že je všechno v pořádku, a že se tohle stává pořád. Raději zavřu dveře a jdu si dobalit zbytek věcí. Nemám to lehký, i když mi to nikdy nevadilo, ale teď si budu muset hledat nějaký byt nebo něco. A to se mi nechce!
No nic, sednu k notebooku a hledám nějaký levný, malý a útulný byt. Hledám asi tak půl hodinu, ale nic nenajdu, tak jdu raději spát. Před tím, než usnu, přemýšlím o Yukim.


Hachiro Yuki:
Dnešek jsem si celý užil díky Ayamemu. Jsem mu za to moc vděčný. Když se spolu vracíme domů, tak otevře dveře dřív než já a mně se naskytne pohled na jeho zuřící matku a hromadu kufrů. Překvapeně se podívám na Ayameho. Ten se na mě jen usměje, jako by říkal, že je všechno v pořádku. Snažím se mu úsměv oplatit, ale moc dobře to nejde, když se na Ayamem zavřou dveře, tak tam chvilku zůstávám stát, než konečně vejdu do domu a zavřu za sebou dveře.
"Jsem doma mami!" křiknu přes celý dům, aby mě máma slyšela. Táta umřel když mi byly čtyři roky, takže se o mě starala jenom máma.
"Ahoj Yuki, jak ses měl dneska ve škole?"
"Skvěle, dneska byla díky Ayamemu ve škole zábava a doufám, že to tak i zůstane."
"Takže jste se vážně skamarádili, tak to jsem ráda." řekne máma šťastně.
"Mami, viděla jsi někdy Ayameho mámu?" zeptám se tuze zvědavě a posadím se ke stolu k večeři.
"Ano jednou, ale vůbec jí nechápu." řekne máma smutně.
"Proč?" zeptám se ještě s větší zvědavostí.
"Pořád mi jenom říkala jak je Ayame hrozný a tak, vůbec jsem jí nevěřila, něco takového mi Ayamemu vůbec nesedí, dokonce říkala, že by byla raději, kdyby se už konečně odstěhoval, ale myslím si, že to nemyslela vážně." Nad poslednímy slovy se zarazím. Odstěhovat? A pak si vzpomenu na ty kufry. Nejsem zas tak hloupý a tak mi to hned dojde. Matka, která chce, aby se její syn odstěhoval, kufry na chodbě jejich doma a zuřící matka. Hned mi to všechno začne dávat smysl a tak se mamky na něco pro mě velmi důležitého zeptám.
"Mami? Kdyby Ayameho vyhodila z domu, mohl by Ayame bydlet u nás?" zeptám se se štěněčím kukučem.
"Samozřejmě, že ano, pokud je pro tebe tak důležitý, budu jen ráda." usměje se na mě máma mile.
"Uděláme mu pokoj z pokoje pro hosty?" zeptám se mamky.
"No teď je tam docela dost zaprášeno, ale kdyžtak by mohl spát s tebou v pokoji. Máš tam přece dvě postele? Teda pokud by ti to nevadilo."
"Samozřejmě, že nevadilo." Potom rychle vyskočím ze židle a běžím si obout boty. Když mám boty obuté zamířím rychle k Ayameho domu a zazvoním. Možná jsem se spletl a máma ho nechce vyhodit, ale pro jistotu by bylo lepší se ho na to zeptat, i když ještě vůbec netuším jak. Ve dveřích se objeví Ayameho máma. Mile se na mě usměje, ale moc tomu jejímu úsměvu nevěřím, ale pro slušnost jí ho mile oplatím.
"Copak bys potřeboval?"
"Mohl bych prosím navštívít Ayameho? Jsem jeho kamarád ze školy."
"Ale jistě pojď dál." ustoupí ode dveří, abych mohl vstoupit. Na chodbě jsou pořád ty kufry.
"Kde má prosím Ayame pokoj?" zeptám se zdvořile.
"Půjdeš po schodech nahoru, zatočíš doleva a pak půjdeš k posledním dveřím úplně vzadu." naviguje mě Ayameho máma.
"Moc děkuji a omlouvám se za vyrušení."
"Nic se nestalo" řekne a odejde. Já se podle instrukcí vydám k Ayamemu pokoji. Zastavím se, zhluboka se nadechnu a zaklepu na dveře.
"Dále." ozve se. Na nic nečekám a vstoupím.
"Yuki co tady děláš?" zeptá se mě překvapeně.
"Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale jestli nemám pravdu, tak se moc omlouvám a mou nabídku odmítni." řeknu nervozně.
"Dobře, tak co si chtěl?" zeptá se mě a já ještě víc znervozním.
"Víš, pokud tě tvoje máma vyhazuje z domu, nebo tak něco a ty nemáš kam jít, tak mě napadlo, jestli by jsi nechtěl bydlet u nás, a kdyby něco moje máma s tím souhlasí." vyhrknu všechno na Ayameho, zavřu oči, zatnu ruky v pěst a ještě víc znervozním, takhle nervozni jsem ještě nikdy v životě nebyl a to ani první den ve škole.


Kamisawa Ayame:
nemůžu usnout, když mě vyruší Yuki a požádá mě, abych u něj bydlel. Rychle jsem vstal z postele a
trochu se začervenám. Za prvé jsem v pyžamu, dost trapným, a za druhé... Bydlet u něj? No jo, jenomže jsme oba kluci, to by nešlo. Počkat, počkat, oba máme rádi yaoi, tudíž máme o čem mluvit, ale co když ho někdy uvidím spát a vrhnu se na něj?
"Ehm... já... moc rád!" vyhrknu ze sebe i když jsem chtěl říct přesný opak. Yuki se rozzářil.
"Tak dobře, já bych- už měl jít, tak... zítra, čau." otevře dveře, ale já je rukou zase zavřu. Yuki se na mě nechápavě podívá.
"Já-" nic víc se ze mě nedostalo. Sundal jsem ruku ze dveří a otočil se k němu zády. "Jo, uvidíme se zítra." řeknu sotva slyšitelně a Yuki odejde. Když se zavřou dveře, ještě se otočím, jako bych říkal: "Nechoď."
Nechám to být a lehnu zpátky do postele. Ruce dám za hlavu a pousměju se, že budu bydlet s Yukim, i když jsem se toho trochu bál.
Druhý den jsem vstal dost brzy, že jsem stihl ještě, jak odchází matka do práce.
"Ayame, už sis našel byt?" řekne klidně, ale jde vidět, že mne nechtěla potkat.
"Něco takového." vezmu si skleničku, do které napouštím trochu vody.
"To je dobře, protože mám přítele, který by se semka rád nastěhoval, takže bys tu jenom překážel."
"Jo, dobře." řekl jsem nezajímavě.
"A taky s ním čekám dítě. Jdu do práce, sbohem." práskla dveřmi. Dítě? Takže já jsem na obtíž a ten druhý bude její miláček? Co to kurva...?
Sednu zničeně na svou postel a přemýšlím, co bych měl dělat. Asi po dvou a půl hodině jsem se rozhodl, že už nemůžu dýl čekat. Rychle jsem se oblékl a vzal si jeden kufr s sebou.
Zazvonil jsem u Yukiho doma.
"Ayame! Na co ten kufr?" zeptá se mě.
"Víš, dozvěděl jsem se nějaké nepříjemné věci a tak jsem se rozhodl, že se přestěhuju už dneska. Nevadí? Mám tu jenom to nepotřebnější, zbytek si přinesu odpoledne."

"Ne-nevadí, jenom jsi mě překvapil." usměje se na mě, dám si kufr do jeho domu a vyrazíme do školy. Všimnu si, že už nemá kruhy pod očima a taky vypadá o něco zdravěji. Jsem rád.


Love story 2/8

31. října 2014 v 16:32 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
2.díl
Hachiro Yuki:
Uslyšel jsem něčí radostný výkřik a tak jsem pomalu otevřel oči. Když jsem se otočil ke dveřím tak jsem v nich spatřil sestřičku. Pak se porozhlédnu okolo, všude je bílo. Povzdechnu si, jak já nenávidím nemocnice ani nic podobného. Pomalu ke mně přijde a začíná dělat nějaké testy, už vím přesně co mi řekne: Máš nedostatek spánku, živin, tekutin a máš ještě k tomu horečku.
"No podívejme se na to, máš nedostatek spánku, živin, tekutin a máš ještě k tomu horečku." řekne jako by objevila něco, co nevím, ale v duchu se musím pochválit, i když jsem vážně nečekal, že to řekne přesně všechno do puntíčku."Neměl by jsi jít domů? Nevypadáš moc dobře." řekne starostlivě, ale já vím, že to jen hraje. V duchu si však řeknu: "No tak promiňte, že nejsem fešák". Ovšem všechnu touhu jí to říct potláčím hluboko v sobě, ikdyž to jde vážně těžko, protože ta sestra má blond vlasy, je nálíčená jak ani nevím k čemu to porovnat, no zkrátka tu kdybych potkal někde večer venku, tak se bych se tak leknul, že bych se vážně už neprobudil. Rychle všechny tyhle myšlenky zaženu a na tváři vykouzlím jemný nevinný úsměv.
"Ne, to je v pořádku, tohle se mi stává často, jsem v pořádku raději už půjdu zpátky do třídy."znova se na ni kouzelně usměji. Chci se zvednout, ale sestra mě zastaví a trvá na tom, aby mi do ruky mohla zapíchnout jehlu se zkumavkou, která mi bude kontrolovat krev. Zapíchne mi jehlu do ruky a ta mi z ruky vysaje potřebné množství krve, aby zaplnila zkumavku.
"Kdyby ti krev ztmavla, tak ihned přijď na ošetřovnu rozumíš?" zeptá se mě přísně.
"Rozumím" řeknu s vážnou tváří, aby mi uvěřila a já mohl jít zpět do třídy.
"A jo, nezapomeň poděkovat Ayamemu, to on tě našel a odnesl na ošetřovnu." Když mi to řekne tak doslova zčervenám jako jahoda. Když vycházím z ošetřovny, tak musím pořád přemýšlet nad poslední větou, kterou mi sestra řekla, když v tom mě zavalí celé stádo holek, lepí se na mě a kontrolují jestli jsem v pořádku, bohužel jich je tam tolik, že se neudržím a okřiknu je, že nemůžu dýchat. Konečně se ode mě s vystrašenými pohledy odlepí. Já se rozhodně nehodlám omlouvat, ani nějak se pokoušet o nějaký falešný úsměv jak to dělám dneska celý den. Vejdu do třídy, ale všichni si uvědomí, že je něco jinak, už nejsem ten nervozní, stydlivý, usmívající se student, který jsem dneska ráno přišel, ale jdu s naprosto kamenou tváří, která neprozrazuje jediný pocit, jaký právě cítím. Napochoduju si to Ayamemu a chladně, ale s trochou vděčností, přece jenom mě tam nenechal, mu poděkuji.
"Dík, že jsi mě předtím vzal na ošetřovnu." řeknu a nečekajíc na odpověď si jdu sednout do své lavice. Nachystám si věci na hodinu, které jsem si cestou vzal ze skříňky, protože celý sloh jsem byl na ošetřovně. Do třídy si to pomalu jdou holky se smutnými obličeji a sedají si do lavic. Povzdechnu si, tak moc jsem se snažil na první dojem vypadat přátelsky, že jsem to zkrátka už nemohl vydržet.


Kamisawa Ayame:
On mi... poděkoval. Nečekal ani na mou odpověď a hned sedl do lavice. Tohle mě vážně vytočilo, ale snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Začalo mi cukat obočí, když jsem se podíval na svou lavici.
Do třídy přišel učitel a hned jak viděl, že moje lavice je na padrť, poslal mě do ředitelny. Tam mě ředitelka seřvala, mezitím co venku začalo pršet, a poslala mě zpět do třídy. Bože, už vím jak se cítí poštovní bylík, když ho špatně doručí.
Vejdu do třídy a můj zrak se stočí okamžitě na Hachira, jak si něco čmárá do sešitu, když učitel mele a všichni ho poslouchají. Projdu kolem něj, abych si vzal věci a uvidím, co dělá. Nečmárá si, on píše! Fascinující... Počkat, co mě to napadá! Moonlight píše daleko líp! Ano, ano!
Seberu z trosek svou tašku a přesednu si hned vedle něj. Podívá se na mě tou svou kamennou tváří a hned zase ji odvrátí, ale tentokrát ne stadlivostí. Co způsobilo tu změnu?
Konečně nám skončila škola. Věděl jsem, proč si brát deštník. Před hlavním vchodem stál Yuki. Kolem něj procházelo plno holek, co se ho ptali, jestli nechce půjčit deštník, ale on je odmítal. Přišel jsem k němu.
"Co máš sakra za problém? Ráno se chováš jak strašpytel a teď seš pomalu horší jak já." podle jeho výrazu soudím, že ho to nijak nezajímá, ale i tak to zkouším dál. "No tak-"
"Nepleť se do toho." složil ruce na hrudi, otočil se bokem a dál se díval do deště. Teď jsem byl vytočenej na dvěstě procent a to se projevilo zlomením deštníku. Lekl se a podíval se na mé malé "neštěstí". Zakryl si pusu rukou a zasmál se. Jeho smích mě donutil se začervenat. Sluší mu to. Pomyslel jsem si. A kurva... neříkejte mi, že jsem si to vážně pomyslel. Zapomněl jsem na deštník a začal jsem se smát spolu s ním. Jeho výraz se po chvilce změnil zase na ten znuděný a kamenný.


Hachiro Yuki:
Nechápu, jak jsem se něčemu takovému mohl smát. Sklopím pohled k zemi.
"Každopádně, do toho ti nic není, takže bych byl rád, kdyby ses mě už na nic takového neptal."
řeknu rozhodně a odcházím.

Kamisawa Aymame:
To jeho chování mě už neskonale sere. Nejdřív se směje a pak zase nahodí ten jeho debilní výraz? Totální idiot! Ah, těším se, až přijdu domů a přečtu si nový díl. Aha, vlastně má dovolenou. Počkat!
Doběhnu za ním a zastavím ho.
"Co zase?" vražedně se na mě podívá.
"Když jsi byl na ošetřovně, mumlal jsi o Minoru a Akirovi. Znáš tu povídku?" překvapeně se podíval do země a v rukách sevřel tašku.
"Jo, znám. A teď už musím jít." odstrčil mě stranou a tentokrát běžel pryč. Směrem k mému domu.


Hachiro Yuki:
On čte moje povídky? Nemožný. Přece se mu nemůže líbit... yaoi. Raději se na něj ani neotáčím a běžím rovnou domů. Není to moc daleko, za chvilku zahnu za roh, kde se rotprostírá ulice rodinných domů. Rozrazím branku a rychle z tašky vyhrabu klíče. Hlavně ať už jsem u sebe v pokoji. Říkám si v duchu pořád dokola. Odemknu dveře, vyzuji si boty a rychle běžím po schodech do svého pokoje. Doslova skočím do postele a zahrabu se do peřin. Nevím, co mám dělat. Nedokáži se na něj zítra podívat, potom co se mě zeptal na tu povídku. Zamyslím se... Co by asi udělal, kdyby zjistil, že všechny ty povídky jsem psal já, ale asi bude lepší, když se to ani nedozvím. Povzdechnu si. První den na nové škole dopadl totálně katastrofálně. Nejhorší den v mém životě. Ale možná nebyl nejhoší... Zamyslím se a shrnu si všechno, co se dneska stalo, za prvé: úplně jsem se ztrapnil tím, že jsem se snažil chovat přátelsky, za druhé: zamiloval jsem se do Ayameho a pokukoval jsem po něm celou první hodinu, za třetí: zkolaboval jsem na chodbě a Ayame mě odnesl na ošetřovnu (problém není v tom, že jsem zkolaboval, ale v tom KDO mě tam odnesl). Tak teď po tomhle shrnutí, všechny moje pochybnosti o tom, že by to nemusel být můj nejhorší den v životě naprosto zmizely. Posmutním. Nejraději bych teď usnul a na všechno zapomenul, ale musím si ještě udělat ůkol do slohu. Mrzutě se zvednu a doploužím se ke svému pracovnímu stolu. Takže, téma je, napsat svou vlastní verzi perníkové chaloupky. Naštěstí psaní mi jde, a tak mám úkol za chvilku hotový. Nachystám si věci do školy a lehnu si zpátky do postele.
"Yuki je večeře!" zakřičí na mě máma z kuchyně.
"Nemám hlad!" zakřičím rozmrzele.
"No, co se dá s tebou dělat, ale než půjdeš spát, tak si mazej dát alespoň sprchu." zakřičí na mě máma neústupně.
"Jasně!" odpovím ji už docela dost podrážděně. Nejraději bych teď hned si lehl a spal. Ach jo. Zvednu se z postele, popadnu pyžamo a ručník a mířím směr koupelna. Vysleču se a vlezu si do vany. Pustím na sebe proud studené vody, abych náhodou ve vaně neusl. Je to příjemný pocit, když mi po těle tečou kapky vody. Vylezu si z vany, osuším se, vyčistím si zuby a jdu zpátky do pokoje. Věci složím, abych je měl nachystané na zítřek a lehnu si do postele. Vlasy mám sice ještě vlhké, ale už se mi je nechce sušit. Natáhnu ruku k nočnímu stolku a nastavím si budík na ráno. Přetočím se na břicho a snažím se usnout. Ještě, že jsem si vzal týdenní dovolenou od psaní, protože teď bych jistě nedokázal po tak náročném dni, něco napsat. Pomyslím si a konečně se propadnu do říše snů a na všechny problémy rázem zapomenu.


Kamisawa Ayame:
Celou cestu jsem ho sledoval. Bydlí naproti mně. Zalezu do baráku a z okna ho sleduju.
"Kamisawo Ayame, z tebe se normárlně stává stalker, hehehe-" zaseknu se a popřemýšlím.
Položím dalekohled a běžím do koupelny, kde si opláchnu obličej studenou vodou. Nepomáhá to, pořád cítím, jak se mi ve tvářích hrne krev. Podívám se na sebe do zrcadla a opravdu, tváře jsem měl červené a kdykoli jsem pomyslel na toho bezcitnýho kreténa, jsem zčervenal ještě víc. Uvědomím si, že on je moje první opravdová láska. Zakřičím přes celý dům, tím se mi hodně ulevilo.
"Co, do prdele, křičíš?!" vyjede po mě máti.
"Nic, jenom jsem něco zjistil, to není tvoje věc!" zakřičel jsem na ni na oplátku.
"Ne není a ani to vědět nechci! Jenom jsem se lekla, žes zase něco rozbil a brečíš kvůli tomu!" to už bylo na mě moc.
"Vůbec tě nezajímá, jak se třeba cítím! Nikdy jsi mě nechtěla, tak se už nikdy neser do mýho života! Víš co?! Hned zítra se odstěhuju! Tak a je to!" prásknu dveřma od pokoje. Slyším už jen, jak pomalu odešla zpátky dolů, do obýváku. Bylo mi skvěle, konečně ze mě vylítly všechny emoce a já se celkově cítil uvolněný.
Nechám to být a začnu si balit věci, když někdo náhle zazvoní. Neobtěžoval jsem se ani říct, že jdu otevřít a prostě jsem to udělal.
"Promiňte, právě jsme se přistěhovali a chtěli jsme vám dát tohle." byla tam žena, která nesla kousek borůvkového koláče.
"Děkujeme. Ani nevím, že se kdy někdo přistěhoval."
"Bydlíme hned naproti vám a chtěla jsem vám dát něco na uvítanou. Máš doma rodiče? Jednou jsem viděla tvou mámu a moc ráda bych ji poznala, protože si myslím, že má na tebe špatný vliv." zeptala se mě s milým úsměvem.
"Víte, moje matka měla právě depku, takže by bylo nejlepší nechat ji tak. Přistěhovala jste se sama?" udělám krok dozadu při pomyšlení, že jsem se zeptal až nezdvořile.
"Ne, mám syna, kdykoli pro něj můžeš přijít a jít ven, pokud budeš chtít, je ve tvém věku. Bydlíme v tomhle domě." ukázala na bílo šedý dům a mě se mohlo zastavit srdce. Takže... tohle je jeho máma?
"Jistě, moc rád se s ním seznámím." Co to melu? "Určitě si budeme rozumět." Drž už kurva hubu! Nadával jsem si v duchu.
"To budu moc ráda. No, teď už musím jít. Měj se a pozdravuj mámu." zavřel jsem za ní dveře a koláč položil do kuchyně. Opřel jsem se o linku a přemýšlel, jestli bych si měl nafackovat, nebo dát rovnou pěstí.
Každopádně jsem byl zmoklý a promrzlý, takže jsem se těšil na horkou sprchu, po které jsem zalezl do postele.
Ráno jsem udělal radikální krok. Hned po snídani jsem zašel pro Yukiho, že půjdeme spolu do školy.

"Č-čau, Yuki." vykoktám ze sebe. Vypadal jinak než včera, byl to zase ten usměvavý a stydlivý Yuki, protože se zase začal červenat a dívat do země.


Love story 1/8

31. října 2014 v 16:30 | Anabet/ Mincy-chan |  Postavy vymyšlené autorkou
Takže po tisíci letech je tu další povídka, kterou jsem nepsala sama. Mrkající Takže Mincy-chan píše za Ayameho a já píšu za Yukiho.
Užijte si čtení! Usmívající se

Moje první láska 1.díl

30. října 2014 v 18:10 | Anabet |  Postavy vymyšlené autorkou
"Kuroto! Vstávej, musíš do školy." křikne po mě máma z kuchyně.
"Vždyť už vstávám!" křiknu po ní mrzutě.
"Musím do práce, snídani máš na stole, tak se měj."
"Jasně." křiknu po ní. Dneska vážně nemám dobrou náladu. Snažím se vysoukat z postele, ale moc mi to nejde. Po asi deseti minutách, se mi konečně podaří vysoukat z postele. Ustelu si postel a mířím do koupelny. Po cestě se podívám na hodiny. "Vždyť je teprv šest hodin a škola mi začíná v osm, tak proč mě sakra budí tak brzo." špitnu si uraženě pro sebe. V koupelně se vysleču a vlezu si do sprchy. Studená sprcha mě ráno, vždy efektivně probere. Ještě si umyji vlasy a konečně vylezu z vany. Nahý jenom s ručníkem kolem pasu se vydám do pokoje, kde se převléknu do školní uniformy. "Ach jo, jak já tu uniformu nesnáším." povzdechni si nahlas. Ne že bych v ní vypadal nějak strašně nebo něco takového, přece jenom jsem ve škole mezi holkama velmi oblíbený, kdybych chtěl klidně bych si mohl jednu vybrat a hned mám holku. No jo kdybych chtěl, ale problém je v tom, že prostě nechci, ani já sám nevím proč. No to je jedno nač si tím tížit hlavu. Vezmu ručník vysuším si své černé mírně vlnité vlasy, popadnu svou černou tašku a mířím do kuchyně, kde popadnu snídani a místo abych jí snědl ju dám do tašky a vydám se do opuštěného parku. Když jsem dostatečně hluboko, kleknu si před jeden keř a potichu, ale přesto slyšitelně zavolám: "Čiči, no tak vylezte čiči." po chvilce spoza keře vyleze jedna velká černá kočka u které se tisknou tři malá šedivá koťátka s černýma očkama po mamince. Vytáhnu tašku se snídaní a dám vedle nich do jedné z misek, které jsem donesl. Do druhé naleji čerstvé mléko, které jsem po celtě sem koupil. Spokojeně se usměji, když vidím, že jim všem chutná. Opatrně je pohladím po jejich heboučké, lesknoucí se srsti a opatrně se zvednu, abych je nevyrušil a odcházím z parku. Když vyjdu z parku podívám se na mobilu kolik je hoodin. Za pět štvrt na osm. No sice je docela brzy, ale i tak se vydám do školy.


Pomalým krokem vejdu do třídy. Jediný kdo je ve třídě je Ayzava Kirito. Docela pohledný starší kluk a-. Zarazím se o čem to sakra přemýšlím, dám si v duchu pár facek.
"Ahoj Kuroto."
"A-ahoj Kirito." řeknu a raději si jdu sednout na své místo, avšak ucítím na zádech starostlivý pohled Kirita.
"Jsi v pořádku?"
"Jo."
"Nejsi nachlazený Kuroto?"
"Hm... ne, proč?"
"Protože se docela potíš." Až teď si všimnu drobných krůpejí zmáčející mou tvář ba ne jenom tvář, cítím, že se potím po celém těle.
"Ne jsem v pořádku, jenom je tady docela horko." řeknu a trochu se pousměji, aby to vypadalo alespoň trochu věruhodně.
"Tak proč se třeseš?" povytáhne Kirito obočí. Sakra!!! Jsem v pasti.
"Víš co nic mi není a tečka a teď pokud dovolíš se musím učit." řeknu a otevřu učebnici čehosi.
"Kuroto, ale teď není Chemie, ale je Občanka."
"Vždyť já vím!!"
"Tak proč se učíš z učebnice Chemie?"
"Huh?" podívám se na titulek učebnice. Zábavná chemie pro třetí ročníky středních škol.
"No tak jsem se spletl no." schovám učebnici zpátky do tašky a vytáhnu jinou.
"Kuroto?"
"Co se stalo tentokrát?" zeptám se kapku podrážděně. Jeho pohled sjede k mojí učebnici. Učebnice Matematiky. No skvělý, řeknu si pro sebe. Hodím ji zpátky do tašky a tentokrát si prohlédnu všechny titulky, abych alespoň vytáhl tu správnou. Když ji konečně najdu začnu se učit a s Kiritem spolu už nemluvíme věnujeme se každý své činosti.


Už se blíží konec poslední hodiny, výkladu pana profesora už nevěnuji ani trochu pozornosti. Cítím se zesláble, ani nevím co už píšu za pounámky do notýsku. Začínám vidět trochu rozmazaně, úlekem zatřepu hlavou. Sice vidím už normálně, ale za to jsem už přestal vnímat úpnlě...

S mého podvědomí mě až probere zazvonění zvonku. Konec hodiny.
"Nezapomeňte si zbalit všechny potřebné věci na zítřejší sbližovací kurz." ukončí hodinu pan Namikaze a odchází ze třídy. Pomalu si balím věci ze stolu, než mám hotovo všichni jsou už pryč.
S povzdechnutím se vydám do šatny. Dneska se vážně necítím moc dobře, že bych byl nemocný? Ne, to není možné. Proč?
  1. Stravuji se zdravě.
  2. Dodržuji hygienu.
  3. Chodím správně oblečen.

"Ach jo!!!! To už by stačilo!! Jinak mi z toho přemýšlení praskne hlava!!" Huh??!! Sakra, zakřičel jsem to nahlas, ale nikdo tady není tak by to mělo být v pořádku. No raději už půjdu než tady ještě zkolabuju. Najednou zavrávorám. Co se to sakra-. Tak to jsem asi zakřikl. Tma. Poslední co zaznamenám jsou něčí ruce jak mě chytají. Ale čí?
"Kuroto!!!"

Hm? Někdo mě volá, ale kdo? Ten hlas jsem už někde slyšel, ale kde? Proč si jenom nemůžu vzpomenout...






Bonďáček je Kirito a Černovlasek je Kuroto